Kristián Pekar v Šakalích létech bombarduje Městské divadlo Brno granáty rock’n’rollu

Děj Šakalích let se točí kolem příchodu výstředního mladíka přezdívaného Bejby, který vpadne do spořádané pražské čtvr ti roku 1957 jako atomová bomba. Mládež fascinuje, rodiče děsí a oddaní soudruzi na to jeho načesané háro nasazují odposlech. Jeho extravagantní gesta, divoké pohyby i vzezření zkrátka dostávají do kolen úplně všechny

Režie Stana Slováka je jako rozjetá motorka. Svižná, divoká a přitom přesně ví, kam jede. Práce s mladými herci je trefa do černého. Jejich výkon je plný energie, která okamžitě přitahuje pozornost. Dramaturgie Jana Šotkovského místo hlubšího vykreslení postav zůstává na povrchu, přičemž třeba postava otce Jindřicha Prokopa by si rozhodně zasloužila jemnější nuance. A hudební nastudování Tonyho Marka? To je prostě něco! Vpraví vám do žil takovou dávku rock‘n‘rollu, že rozproudí každou buňku v těle.

Kristián Pekar jako Bejby disponuje energií kulového blesku obutého do legendárních červených bot s bílou podrážkou. Jeho energie by rozzářila celé Brno. Když spustí legendární písničky Na kolena nebo Jednou mi fotr povídá, realita se ztlumí a nastoupí čistý rock‘n‘rollový rauš. Z mladého ansámblu si největší pozornost urvou Elena Juráčková, Šimon Fikar a Kryštof Helbich. Každý z nich si ukousne pořádný kus jeviště pro sebe. Teta Juřičková v podání Eriky Kubálkové? To je roztomilost s příměsí bláznivosti.

Brněnská verze Šakalích let Stana Slováka působí oproti Hřebejkovu filmu barevněji, sevřeněji a jako by si hudební provedení zoblo pořádnou hrst steroidů. Některé postavy působí trochu zkratkovitě, ale vlastně to k tomu patří. Tohle není jen muzikál. Je to symbol vzdoru. Mladistvá touha žít, řvát a tančit tu naráží do betonové zdi příkazů, zákazů a podezřívavých pohledů. Energie, kterou Městské divadlo vyzařuje, má větší ničivější sílu než výbuch Černobylu v osmdesátkách. Jen se místo radiace šíří nakažlivý rock’n’roll.