Lež má krátké nohy
V nedávné době jsem navštívil tři divadelní představení – Eliška/Rejčka na Biskupském dvoře, Pinocchio v Divadle Radost a Bídníci v Divadle Husa na Provázku. Přestože každé představení bylo jiného žánru, z jiné doby, pro jinou cílovou skupinu, všechna spojovalo několik témat, z nichž jedno vyčnívalo. Byly to boj o moc, strach, intriky, láska, touha a LEŽ. Ano, LHANÍ bylo nejzřetelnějším a nejtypičtějším znakem všech her, i když nebylo vidět na „první dobrou“
Lež obcházela jednotlivé hrdiny jako šedá eminence. Dělala jim tichého společníka. Podpořena touhou a láskou snadno dosahovala svého cíle. MOCI. Žádný boj o moc se neobejde bez intrik a nalhávání. Jak snadné je uvěřit lži, jak snadné je dosahovat svých cílů lhaním? O tom se přesvědčila Eliška Přemyslovna v představení Eliška/Rejčka. To samé pocítil na vlastní kůži Jean Valjeana v Bídnících. I Pinocchio pochopil, že svou lží o tom, jak je bohatý, se dostal do nesnází. A nakonec lhát přestal. Proč Pinocchio lhal, proč my lžeme?
Malých lží se dopouštíme každý den a přestáváme si toho být vědomi. Kolikrát lžeme jen proto, abychom vypadali lépe, aby nás naše okolí bralo, abychom byli jeho součástí. Naučili jsme se na něco si hrát, nějak vypadat, mít nějaké postavení... A když to nemáme, snadno si vymýšlíme. Vždyť jsou to jen slova, jen věty. A tak žijeme ve svých lžích obklopení prostředím, kde stěží poznáme pravdu. Když Pinocchio pochopil, že s každou lží mu naroste nos a že klukem v lidské podobě se stane pouze tehdy, když přestane lhát, ulevilo se mu a k proměně došlo. Poznal, že mluvit pravdu je osvobozující a mnohem jednodušší, než tkát pavučinu lží a intrikovat. Nemusíte dále hrát hru lží. Můžete začít říkat pravdu, říkat věci tak, jak jsou, a mluvit o nich nahlas mezi blízkými i ve společnosti. Vyzkoušejte to, je to opojné.
(Editorial zveřejněn v magazínu KULT* 06/2022)
