Od vosku po parafín: Poutavá cesta svíček skrz dějiny
Historie svíček se váže k problematice svícení od počátků lidstva. Vývoj tohoto svítidla závisel především na materiálu, který se při jejich výrobě používal. Jako mimořádně vhodný se osvědčil včelí vosk. Byl však velmi drahý a pro velkovýrobu tudíž nepoužitelný. Voskovice z tohoto materiálu si tak mohly dovolit pouze nejbohatší vrstvy a církev.Historie svíček se váže k problematice svícení od počátků lidstva. Vývoj tohoto svítidla závisel především na materiálu, který se při jejich výrobě používal. Jako mimořádně vhodný se osvědčil včelí vosk. Byl však velmi drahý a pro velkovýrobu tudíž nepoužitelný. Voskovice z tohoto materiálu si tak mohly dovolit pouze nejbohatší vrstvy a církev.
Nejpoužívanější a nejdostupnější surovinou byl lůj – skopový nebo hovězí, ovšem k danému účelu mohl posloužit jakýkoli. Ve středověku se výrobou lojových svíček, jako vedlejšího produktu své činnosti, zabývali mydláři, zvaní též lojovníci. Často se k nim přidávali i řezníci, kteří tak zužitkovávali zbytkový lůj a tuky, ale vyrábět se mohly i v každé domácnosti ze surového loje nebo zbytků vyhořelých svíček. Byl to velmi levný, avšak velmi nedokonalý světelný zdroj. Svíčky rychle ubývaly, a navíc při hoření odporně páchly.
Také rychle tály a odkapávaly, proto měly svícny ve spodní části misku na jímání zbytků této opakovaně použitelné suroviny. Skutečnou revoluci do velkovýroby svíček přinesl až objev parafínu. V roce 1833 jej v Blansku u Brna izoloval z dehtu bukového dřeva Karl Ludwig von Reichenbach. Na základě jeho objevu byly ve Francii o čtyři roky později vyrobeny první svíčky ze směsi parafínu a stearinu. Poté co se ve druhé polovině 19. století podařilo parafín získávat z ropy, byla výroba kvalitních a cenově přijatelných svíček dostupná i široké veřejnosti.
Kratiknotem na knoty
Také výroba svíčkových knotů musela projít mnoha pokusy a zkouškami, než byl vybrán optimální materiál. Zpočátku se používalo stočené koudele a rostlinných vláken. Nesoulad mezi rychlostí hoření knotu a úbytkem svíčkové hmoty byl řešen průběžným zastřihováním speciálními nůžkami, tzv. kratiknotem. V 19. století pak byly knoty zdokonaleny – používaly se duté, ploché nebo knoty z hadrů, pletené i preparované kyselinou sírovou. Výroba svíček rovněž prošla mnoha fázemi – od prostého hnětení a válení hmoty kolem knotu až po namáčení voskem impregnovaného knotu do roztavené svíčkové hmoty. Ke zhotovení tlustých kostelních svící byla používána metoda polévání knotu voskovou hmotou. Po dosažení dílčí tloušťky byla svíce válena na mramorové desce a následně opět polévána až do požadované délky. Pozdější parafínové svíce se již vyráběly lisováním ve formách, kterými je vytlačován změklý vosk i s knotem v nekonečné délce a dle potřeby pak nařezán na stejné díly.
Lampy a skleněné koule
Uzavřením svíčky do lamp se předešlo častému zhasínání plamene a také bylo možno lépe se pohybovat v neosvětlených ulicích města. Prosklením stěn se pak dosáhlo žádaného efektu osvětlení na větší vzdálenost. Konstrukce lamp byly ze dřeva nebo z plechu, s vrchním odvětráním a se závěsem či držadlem. Svícny pro osvětlení dílen byly vybaveny i skleněnými koulemi, často naplněnými vodou (tzv. ševcovské koule), které se umístily před plamen a tím násobily jeho svit.
