Orientální tanec je vysoká škola podnikání. Ženy v něm hledají svobodu i bezpečný prostor

Co je ten největší omyl, který o tomto tanci v Česku stále přežívá, a jaká je realita?

Mylná je například představa, že se jedná o „nejstarší tanec světa“ nebo o „svůdný tanec z harémů“. Orientální tanec, jinak řečeno Raqs Sharqi, vznikl až na začátku 20. století v Káhiře jako jevištní umění. Má svou vlastní historii, podstyly, pravidla, specifické rytmy i typické hudební nástroje. V Egyptě se s ním setkáte na různých oslavách či svatbách. Mnoho lidí jej zná z dovolených a kulturních programů pro turisty v resortech. V současnosti ho ale můžete vidět po celém světě v mnoha podobách – od velkých tanečních festivalů a divadelních představení přes vystoupení na plesech, večírcích nebo v čajovnách. 

Kdybychom se vrátili ke kořenům orientálního tance, jaké emoce a společenské rituály ho formovaly? Proč to není jen o pohybu, ale o kultuře? 

Když dnes mluvíme o orientálním tanci, většina lidí si představí právě zmiňované Raqs Sharqi. Jedná se o klasický egyptský styl, který vznikl v první polovině 20. století v káhirských kabaretech. Vezmeme-li jeho historii a vývoj opravdu z rychlíku, dalo by se říct, že v něm propojily tradiční egyptské tance s prvky baletu. Právě díky baletu tanečnice přenesly tento původně zemitý tanec na velká pódia, začaly mnohem více využívat prostor a obohatily ho o arabesky, otočky a elegantní linie paží.

Věnujete se mu téměř celý život. Vzpomenete si na ten úplně první moment, ten konkrétní zážitek, kdy jste si řekla: „Tohle je moje cesta, tohle chci žít“?

Za mým rozhodnutím protančit se životem nestojí jeden osudový zážitek, ale spíše mnoho drobnějších momentů. Pocházím z umělecké rodiny a už od dětství byla mým velkým idolem babička, která dřív působila jako varietní zpěvačka a tanečnice. Jednou, když jsme se bavily o jejích i mých zkušenostech z této branže, mi řekla: „Víš, lidi jako já a ty jsou tady od toho, aby dělali svět a lidi radostnější.“ A právě takové chvíle mě po celé roky provází. Po vystoupeních za mnou kolikrát diváci přijdou a děkují mi za krásný zážitek. Vždycky mě to dojme a já si uvědomím, že to má opravdu smysl. Tohle je to, čím chci žít – předávat lidem kousek svého uměleckého světa, který je dostane z běžného dění do toho snového a vytvoří jim speciální vzpomínku.

Na vašich lekcích se potkávají ženy napříč profesemi – od astrofyziček přes manažerky po maminky na mateřské. S jakým mentálním nastavením do sálu přicházejí po náročném dni v práci a s čím z něj po hodině tance odcházejí? 

Každá žena přichází do tanečního sálu se svým vlastním příběhem. Jedna má náročnou práci a v orientálním tanci hledá odpočinek. Druhá, po celém dni s dětmi na mateřské, vnímá lekci jako čas, který může věnovat pouze sobě. Další ženy například hledají způsob, jak se pravidelně hýbat, a chtějí se hlavně bavit. Jiné chtějí prostřednictvím tance víc poznat samy sebe a svou ženskost, která je pro orientální tanec tak typická. A v neposlední řadě jsou tady ženy, které hledají milou komunitu, nová přátelství a místo pro sdílení.

A s čím z lekce odcházejí? Nejčastěji s úsměvem. Mým cílem a přáním je, aby kurzistky na lekcích našly bezpečný prostor, kde mohou věnovat čas samy sobě – v hudbě, v tanci a v podporujícím kolektivu. Snažím se jim připomínat, jak důležité je neztrácet v životě kontakt se sebou samou, svými myšlenkami, tělem i svými sny. 

Učíte i profesionálky na mezinárodních festivalech. Rozumí si ženy skrze pohyb i bez slov? Jak vnímáte tu energii, když se na jednom parketu sejde pět různých národností? 

Na mezinárodní taneční festivaly přijíždíme jako umělci a umělkyně z různých koutů světa. Jedno nás však silně spojuje, a to touha dál se vzdělávat v tanci, který vychází z jiné kultury, než je ta naše původní. Proto na těchto lekcích vnímám především pokoru, otevřenost a respekt. Potvrzuje se mi tak, že tanec, hudba nebo třeba i sport jsou univerzální jazyky, skrz které si rozumí lidé z odlišných zemí. Ve výsledku pak vůbec nezáleží na tom, odkud pocházíme. Propojuje nás totiž podobná zkušenost s trénováním i vnímáním hudby, společná láska k pohybu, a snad i cílevědomost či touha po hlubším studiu oblasti, která nás tak baví a naplňuje. 

Lidé často vidí jen finální ladný pohyb na pódiu. Vy ale musíte být i manažerka, střihačka hudby, vizážistka a kostymérka. Je orientální tanec vlastně taková neoficiální vysoká škola podnikání a kreativních dovedností? 

Celkově je tanec velmi komplexní disciplína. Pokud se člověk rozhodne jej dělat na profesionální úrovni, musí si rázem osvojit řadu rolí. Už nestačí být „jen“ dobrým tanečníkem či tanečnicí, ačkoliv tato počáteční role vyžaduje roky tréninku, vzdělávání a intenzivní práce na sobě. Komunita orientálního tance je specifická tím, jak moc je soběstačná. Ta metafora s vysokou školou podnikání a kreativních dovedností je vlastně naprosto přesná. Za těmi pár minutami na pódiu totiž nestojí jen tvorba vlastních choreografií, neustálý trénink a šití či zdobení kostýmů, ale také hodiny práce u počítače. Člověk musí zvládnout střih hudby a videí, plánování marketingu, komunikaci se zákazníky i tvorbu webů a obsahu na sociální sítě.

Na mých kolezích a kolegyních mě opravdu fascinuje a inspiruje, jak jsou tvůrčí a organizačně schopní. Postupně s tancem propojují další a další aktivity, až nakonec sami natáčejí dokumentární filmy, pořádají velké taneční festivaly a soutěže, mezinárodní konference či produkují celovečerní představení. A právě tato svoboda neskutečně baví i mě – to, že se v orientálním tanci lze realizovat v tolika oblastech, stále se učit něco nového a posouvat se dál.

Dá se tedy říct, že vám orientální tanec od základu změnil život? 

Přesně tak. S orientálním tancem jsem postupně rostla z malé holčičky ve slečnu a nakonec v dospělou ženu. Troufám si říct, že mi ve všech těchto obdobích přinášel spoustu životních lekcí i příležitostí. Pomohl mi pracovat s mou přirozeně introvertní a plachou povahou tak, abych dokázala sebevědomě vystupovat a poznala své silné stránky. Naučil mě pracovitosti a přinesl mi poznání, že všechno sice potřebuje svůj čas a úsilí, ale když vytrváte, můžete dosáhnout snad čehokoliv, co si přejete. Od dospívání mě navíc vedl ke zdravému životnímu stylu – naučila jsem se, jak si hlídat správné držení těla, ukázal mi, jak důležitý je pravidelný pohyb, a udělal z něj mou celoživotní vášeň. Později mi tanec přinesl spoustu kontaktů, první brigády i práci a také možnost cestovat nejen napříč republikou, ale i po celém světě.