Osudem rozbitá Hana nezůstane sama

Malá Mira Karásková jde v zimě i přes zákaz k vodě a spadne do ledové řeky. Za trest pak při návštěvě tety Hany, která přinese zákusky, nedostane ani jeden žloutkový věneček z místní cukrárny. Ostatní si na nich pochutnávají. Kromě Miry se celá rodina Karáskových nakazí břišním tyfem z kontaminovaných sladkostí. Máma, táta i dvě nejmladší děti zemřou. O Miru se začne starat Hana. Ta se chová zvláštně. Nosí si chleba po kapsách a s nikým moc nemluví. Okolí si myslí, že je divná.

Scéna Pavla Boráka sestává ze soustředných siluet domů symbolizujících absolutní provázanost. Důležité momenty se odehrávají i v přední části jeviště, jen s minimem kulis a rekvizit. Práce se světlem je decentní, ale navodí žádoucí atmosféru. V první polovině dominuje Mira Eleny Trčkové, které sedí jak poloha devítiletého dítěte, tak těhotné slečny. V Haně Petry Lorencové se mísí nekonečné utrpení se snahou dělat věci, jak nejlíp dovede. Pohybem i gesty vystihuje totální zničení člověka prokletého osudem.

Martin Sláma coby Karel Karásek chytne za srdce ztvárněním nebezpečné lásky k Rose Kateřiny Liďákové. Nejvíce mrazí z vědomí, že námět vychází ze skutečných událostí. Činohra Hana v Národním divadle Brno zrcadlí nezvratnost, ale i naději, lásku a neuvěřitelnou sílu lidskosti. Poselství je, že o minulosti musíme vědět co nejvíce, abychom neopakovali stejné chyby pořád dokola. Události v životě spolu vždycky souvisejí a určují směr, kterým se vydáváme.