Gayové za globální oteplování nemůžou

Hudební složka je reprodukovaná, nikoli živá, což vzhledem k menšímu prostoru a charakteru inscenace nepůsobí jako zásadní handicap. Autorem hudby je Tony Marko. Je nápaditá a místy v ní lze zaslechnout prvky country. V porovnání s muzikálem Devět křížů, který se tematicky rovněž opírá o historický příběh z moravského prostředí, působí hudební doprovod Stínů pod věží osobitěji a důmyslněji.

Choreografie Zuzany Brožek Holbeinové se opírá především o pohybové možnosti a přirozenost jednotlivých aktérů. Vychází z toho, co jednotliví aktéři skutečně umějí a co jim je přirozené, takže nepůsobí jako povinná přehlídka tanečních výkonů. Naopak – účinkující se v pohybu evidentně cítí dobře a choreografie díky tomu působí přirozeně. Akrobatická vystoupení na vzdušných šálách patří k fyzicky nejnáročnějším momentům představení a zároveň k těm, na které se dobře a s údivem kouká.

Čistá radost z jeviště a pěvecký respekt v kontratenoru

Pěvecké a herecké výkony provází především obrovské nadšení a radost z toho, co se na jevišti právě děje. Inscenace sice nestaví na okázalém předvádění, její největší devizou je spíš energie, se kterou se do ní všichni vrhají. Pěvecky nejjistěji působí Radka Caletková v roli Milady a oba hlavní představitelé – Matyáš Walder jako Matěj a Tomáš Brychta jako Jarek. Brychta to přitom nemá zrovna zadarmo: Jarkův part je napsaný opravdu vysoko, místy téměř v kontratenorové poloze. Klobouk dolů před tím, jak bravurně se s touto pěveckou výzvou popral.

Stíny pod věží nejsou muzikálový obr, který by se snažil konkurovat velkým scénám. Je malý, živý, a především nadšený. Škoda jen výrazného nepoměru při rozdělení inscenace: první polovina před přestávkou se místy vleče, zatímco druhá uteče až překvapivě rychle. Trochu ubrat na začátku a přidat na konci by muzikálu rozhodně neuškodilo. Pokud hledáte komorní muzikál s vlastní tváří, stojí Stíny pod věží za návštěvu. Muzikál totiž dokazuje, že lidská hloupost pálí daleko více než jakákoliv klimatická krize.