Velkoformátová kniha Za oponou Stínadel odkrývá dosud skryté archivní poklady

Stínadelská trilogie je vedle románu Hoši od Bobří řeky stěžejním dílem Jaroslava Foglara. Třetí díl, tedy Tajemství Velkého Vonta, se již bohužel nesetkal s tak nadšeným ohlasem čtenářů jako předchozí dvě části. Vlastně podobně jako Strach nad Bobří řekou. Snad za to mohl značný časový odstup od druhého dílu, kdy bylo Tajemství Velkého Vonta psáno i ve společensky dost odlišné době.

Unikátní rukopisy i „skutečný“ věk hlavních postav

Mnohým čtenářům, kterým Foglarovy stínadelské příběhy nedávají spát ani v dospělosti, udělá v knize Za oponou Stínadel radost například datace narození hlavních postav. Taková, jak s ní počítal sám autor – tedy datace, jež se stávala předmětem doslova spekulací mnohých expertů. Koho by však tehdy napadlo, že těmto dohadům učiní přítrž až otevření autorovy pozůstalosti? Největšími devizami knihy Za oponou Stínadel jsou vedle editorských poznámek především ukázky autorových rukopisů.

Knize na první pohled dominují velkoformátové stínadelské ilustrace Jiřího Gruse. Ten se stal jakýmsi pokračovatelem Jana Fischera, Marko Čermáka či Milana Tesleviče. Ovšem ač jsou Grusovy kresby až epicky výpravné, i tak vzbuzují jisté pochybnosti. Například zda nejsou jeho románoví chlapci až příliš dospělí – třeba i Jan Tleskač. Jako přidanou hodnotu naopak vnímám zde publikované náčrtky, díky nimž si mohou i nezasvěcení čtenáři udělat konkrétnější představu, jak je práce knižního ilustrátora v reálu náročná. Zvlášť pokud jde o tak významné dílo, jakým jsou právě stínadelské romány, kdy jsou kresby podrobeny očím tolika mladých i dospělých čtenářů.

Největší lahůdkou jsou však ukázky autentických spisovatelových poznámek, umožňující nahlédnout autorovi takříkajíc do kuchyně. Zjistíme totiž, že legendární literát nepsal knihy tak postupně, jak je čteme. Nejdřív si zapisoval nahodilé fragmenty myšlenek, a to třeba i na zadní stránku obálky dopisu či na účet z hospody – pardon, restaurace! Až tyto střípky postupně rozpracovával do širších odstavců a kapitol. Editor knihy Roman Šantora dokonce odhaluje, že se Foglar do Stínadel poprvé „vydal“ na letní dovolené na Sázavě. Tedy v prostředí, které tomu městskému atmosférou úplně neodpovídá. Dlužno dodat, že neměl moc na vybranou. Román měl totiž začít vycházet již v září, a přitom měl rozpracované i další knihy. Navíc se mu prý (a překvapivě) ani námět Záhady hlavolamu nespřádal vůbec snadno.

Soubor fragmentů ke čtvrtému dílu i odpor k „pokračovatelům“ díla

V knize je zastoupen i poslední, čtvrtý, již nerealizovaný díl – byť jen jednou kapitolou. Autor o něm sice uvažoval již v polovině 80. let, ale realizovat jej začal až na sklonku svého života. Nyní tedy máme možnost nahlédnout do jeho plánů poněkud šířeji než jen prostřednictvím „spirituálního“ komiksu, který vyšel jako příloha albatrosovského vydání Tajemství Velkého Vonta. Ovšem oč celistvější tato část je, o to víc ve mně sílí přesvědčení, že je dobře, pokud na tuto knihu již fakticky nedošlo. Šlo by totiž o jakýsi prequel, který by do koncepce předchozích tří románů příliš nezapadal.

Co však čtenáře možná překvapí, je to, jak se Foglar stavěl ke snahám jiných autorů, kteří se pokoušeli navázat na jeho dílo. Dokonce uvádí, že jeho nápady a vpravdě originální látku v podstatě vykrádají. Přestože tak činili jako obdivovatelé jeho knih v době, kdy on sám publikovat nemohl. Stále to však byla svého druhu krádež.

Také čtěte

Na začátku byli Černí jezdci aneb Rychlé šípy dnes slaví 85 let

Kdo by je neznal! Legendární, kultovní chlapeckou pětici, jež je dětmi pro svou třebaže až přehnaně morálně vycizelovanou charakteristiku stále především zdrojem obdivu. Připomeňte si letos 85 let od jejich „vzniku“.