Velmi ráda bych osobní úspěch vyměnila za ten týmový

Co vás přivedlo k basketbalu? Předpokládám, že jen výška v tom nebyla.

To asi úplně ne. Řekla bych, že spíš moji rodiče. Oni jsou totiž oba velmi sportovně založení a ke sportu tedy cíleně vedli i mě. Taťka byl navíc fotbalovým trenérem, takže jsem si s klukama vyzkoušela na chvíli i fotbal. K basketu jsem se dostala už na škole v SK Panter Javorník. A jak jsem postupně rostla a zlepšovala se, přišla mi nabídka na hostování v Ostravě. Pak už mi začaly chodit i další nabídky, a když jsem se musela rozhodnout, kam ze základky dál, padla volba na Brno.

Z domova jste tedy odešla celkem brzy. Jak to přijali rodiče? A dá se skloubit studium a v podstatě vrcholový sport?

Rodiče byli celkem v pohodě. Naopak se mi snažili být velkou oporou. Taťka mě například už od mala vozil na všechny tréninky. Pravda, mamka byla v tomto ohledu trošku smutná, že si mě doma moc neužije, ale zase byla ráda, že se mi tak daří. A ke studiu: z vlastní zkušenosti vím, že pokud ve vás škola vidí opravdu talent, tak vám vyjde vstříc. Já jsem například už v patnácti letech dostala šanci nastoupit za reprezentaci. Samozřejmě, škola musí vidět snahu. Měla jsem tedy individuální studijní plán, ale i tak jsem zmeškané učivo, když jsem měla třeba od středy do pátku absenci, musela dohánět.

Stále studujete?

Ne, mé studium skončilo maturitou na pedagogickém lyceu. Pak jsem sice šla na sportovní vysokou, ale to už mi nevyhovovalo. Nelíbilo se mi, že jsem měla svoje zápasy, své tréninky a do toho ještě dalších „milion“ sportů. Z takové situace jsem byla už unavená a neměla potřebné soustředění na basket, který je pro mě prioritní. Proto jsem si řekla, že si dám od školy rok pauzu. Jenže, jak člověk vypadne z režimu učení, zpohodlní, a tak už jsem se ke studiu nevrátila. Možná, že kdybych dělala jinou školu, bez zaměření na sport...

V Brně tedy žijete už deset let. Jak se vám zde líbí?

Jsem tady deset let, tak asi dost (smích). Ne, nedávno jsem nad tím dokonce sama přemýšlela, že jsem v Brně vlastně už skoro stejnou dobu, jakou jsem strávila v Javorníku. Za mě je Brno ideální místo pro život. Olomouc je moc malá, Praha zase moc velká. Navíc je tady hodně možností vyžití především pro studenty a mladé lidi obecně. Zdá se mi, že Brno za poslední roky v tomto směru hodně vyrostlo a roste dál. Dokonce se začínám trošku obávat, že až odejdu do zahraničí, bude se mi po Brně nejspíš i stýskat. Aspoň ze začátku (smích). Já jsem totiž typ, který si hůř zvyká na nové prostředí.

Máte v Brně i nějaké oblíbené místo? Nebo místa?

Vzhledem k tomu, že jsem velká milovnice kávy, mám moc ráda brněnské kavárny. Navíc, jakmile zjistím, že někde otevírají novou, zajdu se tam hned podívat. Také mám moc ráda Brněnskou přehradu, kde se mi velmi dobře relaxuje. Ale co mi v Brně opravdu chybí, jsou hory. Jak jsem z Jesenicka, tak mi na vycházky za město brněnské kopce prostě nestačí. Asi nejbližší větší kopec je Pálava, kam proto také často prchám.

Teď trošku vážněji – působíte především na pozici pivotky. Můžete ji poněkud přiblížit? Proč je pro vás právě tahle pozice ta nejvhodnější?

Tady hraje hlavní roli moje výška. Pivot bývá nejvyšší hráč na hřišti, a protože jsem od malička byla na hřišti nejvyšší, tak mě vždycky stavěli právě pod koš. Naproti tomu rozehrávači nebo křídla bývají zase menší a mrštnější. Je například zažitým omylem, že basket mohou hrát pouze vysocí lidé. Ano, je to bonus, ale ne jediný předpoklad.
Měla jsem dokonce spoluhráčku, která měří „pouze“ metr šedesát, a lidé se divili, jak to, že tak malá holka může hrát basket. Jenže ona působí na pozici, kde využívá právě svou rychlost, kterou naopak vyšší hráčky nemají. Pivotky jsou většinou mohutnější. Mým hlavním úkolem je tedy pohybovat se v tzv. bedně, tedy prostoru pod košem, kde můžu střílet na koš nebo v obraně dávat bloky.

Ohlédnete-li se za svojí uplynulou sezónou, jak ji hodnotíte?

Za sebe bych ji mohla zhodnotit velmi kladně. Bohužel, je tu neúspěch z letošního EuroBasketu (mistrovství Evropy v basketbalu; pozn. red.), který byl dílem zapříčiněn i špatným losem, kdy jsme hned na začátku měly proti sobě hodně silné týmy. Na druhou stranu zápasy, v nichž se vám nedaří, vám dávají víc, protože vás nutí se zlepšovat. Jinak to, že jsem mohla reprezentovat Českou republiku, byla taková třešnička na dortu, kdy se člověk sám diví, co v něm je. Ale když jsem potom dostala tolik kladných reakcí na svou účast, napadlo mě, že mi ten basket asi fakt jde (smích).

Vzdor konečnému týmovému neúspěchu jste byla v rámci EuroBasketu za českou reprezentaci vybrána jako klíčová hráčka...

(po chvíli přemýšlení) Musím říct, že tohle pro mě byla ta největší odměna a zároveň obrovské překvapení. Po návratu domů jsem totiž byla hodně špatná z toho, že jsme jako tým neuspěli, a dlouho jsem si ani neuvědomovala, že já osobně jsem zaznamenala takový úspěch. Proto bych také daleko radši ten osobní úspěch vyměnila za týmový.

Reprezentace je pro sportovce nejvíc. Vy jste jí dosáhla – co dál?

To je hodně těžká otázka (smích). Ne, vážně – pravdou je, že mi po EuroBasketu 2023 přišlo hodně nabídek, jenže já mám ještě roční smlouvu se Žabinami. Už loni jsem uvažovala, zda mi ten rok v Žabinách ještě k něčemu bude, aby se nakonec oproti předpokladům ukázalo, že byl. Navíc, vyvazovat se předčasně ze smlouvy není úplně jednoduché, takže otázku „co dál“ teď nechávám otevřenou. Ale můj cíl je samozřejmě EuroCup.

KULT* je lifestylový magazín, se specializací na kulturu. Prozradíte jeho čtenářům své preference v této oblasti?

Jistě. Mám moc ráda divadlo, i když hodně záleží na tom, co hrají a taky, kdy je čas. Jinak nejsem vybíravý divák, a stejně tak, jako zajdu do Mahenky, se mi líbí i Na provázku.
Také hudba mě provází téměř pořád, s tím, že poslouchám od každého něco. Když mám náladu, poslouchám něco staršího – klasiku, a když jedu třeba na zápas, tak si zase pustím něco modernějšího. Například elektro nebo rock. Také ráda jezdím třeba do Ostravy na Festival barev nebo na Hrady.cz, ale to mi ne vždy vyjde.

Děkuji za rozhovor