Ženské vokály v twistových rytmech a beatové sborové zpěvy. Hudební skladatel Ennio Morricone v roli aranžéra a autora pop písní

Melodické a taneční písně pro gramofonový průmysl

Italský hudební skladatel Ennio Morricone přišel do kontaktu s filmovou hudbou již ve druhé polovině 40. let 20. století, kdy působil jako trumpetista v orchestrech a později i jako aranžér a dirigent hudby jiných komponistů. V téže době pracoval ve stejných profesích i v divadle, rozhlasu, na společenských a kulturních událostech a v následujících letech i v televizi. Zejména různé rozhlasové pořady a televizní programy mu poskytovaly prostor k hudební kreativitě.

Od druhé poloviny 50. let se Morricone intenzivně a pravidelně věnoval aranžování jak moderních populárních songů, tak i tradičních lidových písní úzce spojených s rozmanitými regionálními dialekty Itálie. V letech 1958 a 1959 začíná pravidelně spolupracovat s některými zpěváky, z nichž někteří vystupovali v autorových aranžích opakovaně. Patří mezi ně Teddy Reno, Fausto Cigliano, Domenico Modugno a zejména často zastoupený Mario Lanza.

Dlouholetá skladatelova praxe v oblasti aranžování a komponování populárních písní pro gramofonový průmysl a rozhlasové vysílání mu umožnila více si osvojit práci s instrumentací a lidským hlasem. Silná provázanost melodické struktury a vokální složky představuje jeden z rozpoznávacích stylistických atributů Morriconeho filmové hudby. Zkušenosti, které autor získal v oblasti popu a jazzu, uplatňoval i v populárních žánrech italské kinematografie. Orchestrace širokého spektra písní a vokálních skladeb znamenala pro Morriconeho rozšiřování aranžérských a kompozičních přístupů i melodické, harmonické a rytmické variability zpívaných a instrumentálních témat.

V letech 1960 a 1961 se začal rovněž rozšiřovat okruh italských zpěváků, pro něž aranžoval nebo skládal popové písně. Vedle zpěvačky Mirandy Martino patřili mezi interprety Nico Fidenco, Tony Del Monaco, Renato Rascel, Gianni Meccia a Gino Paoli. Již v roce 1959 začal Morricone pracovat jako aranžér populárních písní zpěváka Maria Lanzy pro italskou pobočku amerického hudebního vydavatelství RCA (Radio Corporation of America) v Římě. Jako aranžéři zde spolupracovali s autorem i jiní italští skladatelé filmové hudby Carlo Savina a Franco Potenza. V první polovině 60. let vydávaly Morriconeho aranže i vlastní písně milánská Fonit Cetra nebo římská C.A.M. (Creazioni Artistiche Musicali).

Italští a zahraniční zpěváci na rozhraní hudebních žánrů

Hudební tvorba Ennia Morriconeho v kontextu aranží a kompozic popových písní či vokálních skladeb je podobně bohatá a rozsáhlá na rozmanité styly, žánry a formy, jak je tomu i u autorovy filmové hudby. Již v první polovině 60. let začleňoval skladatel do zpívaných linií koordinaci různých nástrojů jako elektrická kytara, harmonika, trubka a perkuse, které mnohdy doplňují vícehlasé souhry mužského, ženského, dětského či smíšeného sboru. Kromě různých variací na exotické tance (samba, bamba, bossa) nebo jazzově rokenrolový twist rytmizoval Morricone jednotlivé skladby beatovou či maršovou dynamikou spoluvytvářející v písních moderní taneční tempo.

Skladatel již poměrně záhy začal v letech 1961 a 1962 opakovaně a úzce spolupracovat také se zahraničními zpěváky a interprety. Patřili mezi ně například představitelé amerického jazzu: zpěvačka Helen Merrill a trumpetista Chet Baker. Ve stejném období Morricone aranžoval a skládal písně i pro amerického folkového zpěváka a kytaristu Petera Tevise nebo francouzské interprety Charlese Aznavoura a Catherine Spaak. V letech 1964 a 1965 spolupracoval s dalšími americkými zpěváky jako Peggy March, Anna Moffo a Paul Anka nebo francouzskou zpěvačkou Dalidou.

Souběžně s filmovou hudbou získával Morricone v první polovině 60. let mezinárodní renomé také v populární hudbě. Přes bohaté zkušenosti se zahraničními interprety byla Morriconeho aranžérská a skladatelská práce v oblasti populární hudby a písně v tomto období nejvíce spojena s italskými zpěváky, mezi něž patřili Edoardo Vianello, Gianni Morandi, Jimmy Fontana, Milva, Ornella Vanoni, Giacomo Rondinella, Rita Pavone, Maurizio Graf, Mina či Rita Monico. Některé z nich skladatel souběžně zapojoval i do své filmové hudby a svěřoval jim zpívané titulní motivy i jejich vokální variace.

Ačkoliv se Morricone věnoval převážně filmové hudbě a práci pro filmový průmysl, vracel se v následujících obdobích i k písňové tvorbě a experimentům s lidskými vokály, hlasy i vstupy mluveného slova. Například v první polovině 70. let zaranžoval pro francouzskou šansoniérku Mireille Mathieu a italskou zpěvačku Milvu některé své hudební motivy z filmů italské nebo francouzské kinematografie a přenesl jednotlivá témata do nových interpretací.