„Zvíře“ Belmondo

Jean-Paul Belmondo se narodil 9. dubna 1933 nedaleko Paříže. Jeho otec byl sochařem a matka malířkou. Škola jej příliš nebavila. Raději vyhledával sport – konkrétně box. Když však onemocněl tuberkulózou a musel se vzdát vážné myšlenky na boxerskou kariéru, rozhodl se pro herectví. Dlužno dodat, že cíle neměl mladý Jean-Paul rozhodně malé. Slavným chtěl být už na divadle, a když se mu zde nedařilo, jak si představoval, začal se soustředit na film.

Zpočátku účinkoval jen v menších úlohách a bez většího úspěchu. Ovšem pak přijal hlavní roli ve filmu U konce s dechem mladého režiséra Jeana-Luca Godarda a jeho kariéra nabrala strmý vzestup. Když se na film podíváte, zjistíte, se Belmondo téměř "nehne" ze záběru. Jeho výkon ovšem působí naprosto přirozeně. Vypadá sice jako frajírek, ale o to větší charisma z něj čiší. Přitom hraje v podstatě obyčejného, ne příliš pohledného ale dostatečně sebevědomého "kluka od vedle". Nejspíš i to přispělo k jeho dalšímu úspěchu.

Bébel, jak zněla Belmondova přezdívka, později proslul mimo jiné i tím, že se nenechával zastupovat v akčních scénách. Ostatně vzhledem ke své fyzické kondici si to mohl dovolit. Navíc tehdy ještě nebyl takový tlak producentů, kteří by dnes obrovské riziko možného zranění hlavní hvězdy filmu, a tím i zastavení celého natáčení třeba i na několik měsíců, nepřipustili.

Traduje se, že se Belmondo při natáčení těchto scén opravdu bavil, a protože byl velkou hvězdou, mohl si dovolit ledacos změnit. Tím vnášel do každého filmu i kousek vlastního temperamentu. Takže ve válečných či kriminálních filmech byl vedle policajta tak trochu rebel, nebo dokonce cynik. Navíc mu procházely i velmi zásadní změny ve scénářích, kterými snímek kořenil.

Například legendární závěr filmu Profesionál (s doslova ikonickou hudbou Chi Mai Ennia Morriconeho), kdy je jeho postava nakonec zastřelena, prosadil sám Belmondo. I když role, které ztvárnil vypadají na první pohled snadno a lehce zahrané, byly výsledkem tvrdé práce. On sám záběry promýšlel do velkých detailů. Ostatně, na filmech se často podílel i jako producent. Přitom si dovedl dělal legraci sám ze sebe. Kupříkladu ve snímku Zvíře kde hrál nejen rovnou profesionálního kaskadéra, ale jako nádavkem i vlastního dvojníka - karikaturu, v podobě zženštilého „lamače ženských srdcí“ Bruna Ferrariho. 

Na sklonku 80. let se Belmondo vrátil k divadlu, u něhož setrval do přelomu tisíciletí. Když jej v roce 2001 stihl záchvat mrtvice, částečně ochrnul. Po dlouhé a náročné rekonvalescenci se sice relativně zotavil, ale vyjma realizace jeho posledního snímku Muž a jeho pes se stáhl do soukromí. V roce 2015, ještě se svým synem, natočil vlastní celovečerní filmový portrét. Na veřejnosti pak vystoupil už jen v roce 2017, když ve svých osmdesáti čtyřech letech převzal, jako nezpochybnitelný symbol Francie, zvláštní cenu César francouzské filmové akademie.

Jean-Paul Belmondo skonal v ústraní ve svém pařížském bytě 6. září 2021 ve věku osmdesáti osmi let. A přestože to bylo v v důsledku dlouhodobě špatného zdravotního stavu, podle slov zpravodaje ČT v Paříži Jana Šmída, byl jeho odchod pro celou Francii šok.