28 let poté – zombie film, punkový videoklip, nebo lyrická balada s filozofickým přesahem?

28 let poté je snímek mnohožánrový a mnohovrstevnatý. A rozhodně ne prvoplánově. Po zhlédnutí můžete odcházet s pocitem, že si nejste jistí, zda jste viděli post-apo, lyrickou baladu, psychologické drama, historicko-sociální sondu do naturelu britského obyvatelstva, filozoficko-spirituální meditaci nebo punkovo-metalový videoklip. Pravdou je, že jste viděli vše uvedené – největší devizou tohoto snímku je fakt, že tento velmi různorodý mix funguje a funguje velmi dobře. Hloubka a teskná lyrika se střídá se stříkanci krve, vyvrženými střevy a suchým britským humorem.

Také čtěte

Po skoro čtvrtstoletí se na plátna kin vrací Gladiátor

Před pár dny se v kinech objevil snímek, který je pokračováním kultovního snímku Gladiátor z roku...

Hlavní linii filmu tvoří příběh Spikea, hocha postupně dospívajícího v muže, jehož výchozí bod pro vstup do dospělého života není jednoduchý – vyrůstá na ostrově v karanténě kvůli závažné zombie nákaze na pevnině, matka trpí záhadnou nemocí a otec prokazuje známky duševní nevyzrálosti a nevyrovnanosti. Spikeova cesta k dospělosti začíná přechodovým rituálem, který je pevnou součástí post-apo-zombie kultury ostrova. Na tento obřad dospělosti ho doprovází otec, který má za úkol seznámit syna se zombie komunitou představující smrtelné nebezpečí, a naučit jej, jak tyto neoblíbené sousedy z pevniny efektivně zlikvidovat. Rituál je nazýván jako „první lov“. 

Pokud se lehce zanoříme do vod psychoanalýzy, k čemuž tento snímek v mnoha momentech vybízí, uvidíme zde přerod hocha v muže, který touto nově získanou zkušeností konfrontace s vlastní smrtelností dozrává a přerůstá svého otce – fyzicky, mentálně i morálně. Po této přerodové zkušenosti Spike poznává, že ač se otec dříve jevil jako vzor a silná autorita, je vlastně vnitřně velmi slabý, ovládaný pudy a slabostmi. V tuto chvíli syn přirozeně vystupuje z role dítěte a vstupuje do role „hlavy rodiny“. Zároveň s touto novou úlohou na sebe přebírá také výhradní starost o těžce nemocnou matku. Ilsa, jež je sužována bludy, na tuto změnu nevědomě, avšak velmi adekvátně, odpovídá tím, že svému synovi v psychotických záchvatech začíná říkat „tati“. 

Také čtěte

Filmový návrat Vetřelce. Na vesmírné lodi Romulus řádí s partou puberťáků

Kultovní slizký mimozemský tvor s kyselinou místo krve, který se při narození prokouše lidským...

Spikeův duševní vývoj získává pevné základy ve chvíli, kdy potkává novou otcovskou autoritu v postavě doktora Kelsona a nakonec je donucen přerušit pevné pouto s matkou, čímž se jeho přerod ve zralou mužskou osobnost završuje. Postava doktora Kelsona vnáší do příběhu velmi koncentrovanou dávku filozofie, přesto zde nepůsobí nijak vynuceně či násilně. Doktor v podání Ralpha Fiennese je uvěřitelný, střídmý, zároveň oplývající duševní hloubkou a moudrostí. Herecky je film velmi vyrovnaný, avšak největší uznání si zaslouží představitel hlavního – a je skoro nepatřičné použít toto slovo – dětského hrdiny. Herecký výkon čtrnáctiletého Alfieho Williamse je velmi vyzrálý, oduševnělý a mnohovrstevnatý. Mladý herec velmi dovedně osciluje mezi rovinami dětské naivity a srdnatosti muže, jenž se spojil se svou bytostnou podstatou. Snímek je velmi anglický, a to nejen díky přenádherným záběrům panenské anglické přírody a magických zákoutí, ale přináší vskutku silný dotek esence britské nátury – tvrdost, surovost, nesmlouvavost na jedné straně a krásu, noblesu, důstojnost, odvahu, srdnatost na straně druhé. Anglii můžeme z filmu téměř smyslově cítit jak ze záběrů na tradiční anglickou snídani s vejci a slaninou,tak z poslechu halasnosti typické anglické hospody. Časté záběry na vlajku Anglie a portrét královny Alžběty tento anglický „vibe“ už jen podtrhují. Kontrastem k této starousedlické anglické kultuře je linie Spikeova setkání s „civilizací“, jíž představuje mladý bojovník Erik. Díky němu Spike poznává kouzlo mobilních technologií, moderních střelných zbraní i estetické medicíny.

Film 28 let poté vyniká působivou výtvarnou složkou a promyšlenými obrazovými kompozicemi. Tvůrci nás provázejí nádhernými záběry dechberoucí britské přírody, často z vysokých nadhledů vedených lyrickými švenky až k detailům rostlin, stromů a podmanivých zákoutí, kamera s oblibou pozoruje děj průzory rámovanými ruinami starých budov. Snovost vrcholí fantaskně stylizovanými záběry noční oblohy. V kontrapunktu k této bezbřehé lyrice se v rychlých sledech objevují naturalistické záběry na nadprůměrný úd zombie samce, roztrhané a rozstříkané kusy vnitřností všeho druhu nebo zkrvavenou placentu rodící zombice. Záběry a sekvence filmu jsou často seskládány velmi rytmicky, hudební takt doplňují flashbacky a historizující archivní záběry, díky čemuž snímek působí jako artový hudební videoklip.

Pokud chcete vidět zombie film, který vám nabídne jak klasický kodex zombie drasťáku s nechutnými záběry, tak zároveň snovou meditaci, ponor do lyriky britské přírody a nastolení otázek týkajících se smyslu lidské, potažmo zombie existence, pak s návštěvou kina rozhodně neváhejte. 

28 let poté totiž nenabízí jen pestrou paletu krásy a nechutnosti, ale klade také mnoho otázek, na něž není snadné najít uspokojivé odpovědi. Kdo je z hlediska morálky horší – vraždící zombies poháněná pudem sebezáchovy nebo houf opilců ovládaných animálními pudy? Je lepší udržovat život za každou cenu, nebo volit možnost dobré smrti? Může jedna bytost rozhodovat o právu na život jiné bytosti, když ve zrodu i smrti jsme si všichni rovni?