Flora. Co všechno člověk dokáže vytvořit destrukcí

Flora je zneklidňující a zároveň trochu konejšivá, ošklivě krásná a děsivě reálná. Na pozadí současného světa sledujeme dlouholetý pár, Adama a Sáru, kteří marně touží po dítěti. Jednoho večera narazí na zvláštně vypadajícího tvora, tak trochu člověka, tak trochu věc, a Sára okamžitě rozhodne, že si „to“ odnesou domů. Zprvu racionální Adam se snaží Sáru přesvědčit o absurdnosti celé situace. Ta věc nepřipomíná nic známého, vydává děsivé zvuky, zvláštně se třese a skládá se z neidentifikovatelných částí. Jenže čím déle zůstává věc v domě, tím reálnější se stává, a když dostane jméno Flora, zhmotní se před námi na stránkách knihy jako dráty a kabely prorostlé dítě. Z Adama se stává pečující otec, který úkaz každý den vozí v kočárku, zatímco Sára čím dál víc upadá do jakési letargie.

Přestože na mě novela z velké části působila jako tíživé postapo, místy mi přišla až zvláštně něžná. Člověk prchá do ticha a samoty opuštěné kolonie, nechává za sebou všechny výdobytky moderní civilizace a navazuje podivné spojení s přírodou. A to, co nikdo jiný nechce a od čeho se ostatní kolemjdoucí šokovaně odvracejí, je pro neplodný pár darem.

Některé motivace postav mi však až do poslední strany zůstaly záhadou. – Proč Adam se Sárou musí zůstat v zahrádkářské kolonii, ze které všichni prchají? Jak je možné, že nikomu nevadí, že do práce chodí Adam více než sporadicky, a co to sedí v křesle bláznivé sousedky? Všechny nezodpovězené otázky ale dávají čtenáři prostor pro imaginaci. To je přesně to, co nás obvykle děsí nejvíc. Nevyřčené představy, příšery v naší hlavě, které nemají přesnou podobu (stejně jako Flora), a snad právě proto v nás vyvolávají pocit děsu. Neurčitost a podivnost tvora z kabelů a hub je vlastně jakýmsi zrcadlem. Jako by nám autor chtěl ponechat dostatek prostoru, který bychom mohli zaplnit tím, čeho se sami bojíme nejvíce. Přírodou, kterou jsme si proměnili v cosi cizího a znepokojivého.

To, že je Step místem, které neexistuje, není tak úplně pravda. Sám autor v rozhovoru pro Český rozhlas Plus přiznává, že inspirací mu byla pražská čtvrť Slatiny, kde si musela příroda najít cestu skrz rezavějící otisk homo sapiens. A stejně jako v Praze prorůstá příroda skrz trouchnivějící pračky a desítky let nepojízdná auta, tak nám přímo pod ruce prorůstá skrze stránky ilustrovaná příroda. Možná jako děsivá připomínka toho, že člověk přeci jen není tím nejničivějším, co existuje na Zemi.

Také čtěte

Proč milujeme napětí a bojíme se i v bezpečí sálu? Nová kniha odhaluje psychologii filmu

Vědecky podložená a přitom čtivá — tak by se dala stručně charakterizovat nová kniha Mojmíra...