Na co radši nemyslím je citlivým portrétem ztráty blízkého

Jente Posthuma je nizozemská spisovatelka a novinářka. Už její debutový román byl nominovaný na několik cen. Druhá kniha, Na co radši nemyslím, která vyšla v originále v roce 2020, byla zařazena do užšího výběru Evropské ceny za literaturu a její anglický překlad z roce 2023 získal nominaci na Mezinárodní Bookerovu cenu. Tento román přitom není velkým výpravným příběhem. Nečekejte dějové zvraty ani dramatickou katarzi. Jedná se o komorní a citlivou zpověď, která vynáší na světlo světa témata, která jsou ve společnosti často přehlížena, tabuizována nebo zjednodušována: duševní nemoc, sebevražda a zármutek, který po ní zůstává. Přestože kniha tematizuje smrt, není to kniha o smrti. Je to text o životě po ní. O snaze pochopit někoho, koho jsme milovali a možná nikdy doopravdy nepoznali.

Kniha je příběhem dvojčat, sestry a bratra, kteří k sobě měli celý život blízko. Naznačují to i mnohé výroky hlavní hrdinky: „I kdyby mi už nezbyl nikdo jiný, pořád je tady ještě můj brácha.” Když se jí však začne bratr odcizovat a jejich někdejší blízkost jí protéká mezi prsty, pořád ještě věří, že si k sobě znovu najdou cestu. Ale pak přijde sebevražda. Proč si jeho problémů nevšimla dřív? Rozuměla vůbec někdy jeho vnitřnímu světu?

Posthuma v textu volí úsporný, útržkovitý styl. Kapitoly bývají jen několik vět dlouhé, působí jako deníkové zápisky nebo poznámky. Forma tak výborně podporuje obsah. Kniha se nezaměřuje ani tak na zodpovězení otázky „proč” (ačkoli otázka motivace bratrova činu visí celou dobu ve vzduchu), jako spíš na „co s tím dál”. Jak žít s vědomím, že druhý odešel a že mu možná (ne)šlo pomoci.

Velkým tématem knihy je komunikace. Důležité se zdají být zejména věci, které zůstaly nevyřčené. Posthuma ukazuje, jak často je mlčení důsledkem bolestné bezradnosti, nikoliv chladu. A jak někdy ani největší blízkost nestačí k pochopení. „Elza mi odpověděla, že kontakt se nedá vynucovat. Buď se vrátí sám, nebo taky ne. Co můžu dělat? zeptala jsem se. Plakat, poradila mi. Je to proces truchlení.” Autorka přitom zůstává pozoruhodně střízlivá, nesoudí, nevysvětluje, nezjednodušuje. Píše čtivě, čtenář od začátku ví, jak příběh skončí.

Spisovatelka se z něj však nesnaží za každou cenu ždímat velké emoce, a právě věcnost je v jejím případě velkou silou. Na co radši nemyslím patří mezi knihy, které vás neomráčí silným úvodem ani finální pointou, ale plíživě se vám usadí pod kůži a několikrát si na ně po dočtení vzpomenete.