Co když se jim válka hnusí?
Divadelní recenze na představení Matka
Říká se, že existují muži, kteří umějí „dělat“ buď pouze kluky, nebo pouze holky. V Čapkově dramatu Matka z roku 1938 se ženě narodí dokonce hned pět chlapců. Štěstí v neštěstí. Manžel záhy umírá ve válce. Mrazivě aktuální dubnovou premiéru vystřelil v Redutě činoherní soubor Národního divadla Brno.
Ondřej je nejstarší syn. Vyrůstá z něj lékař s touhou pomáhat v cizích krajích. Pak Martin, který pořád někde lítá a úplně nejraději vysoko do oblak. Dvojčata Petr a Kornel se „potaťují“, neboť horlivě objevují taje místnosti plné vzpomínek. Benjamínek Toni nesnáší, když se bráchové perou, a tajně skládá básně. Žádná matka nechce přežít svoje dítě. Tato ale musí celkem čtyřikrát: cholera, ulomené křídlo, občanské nepokoje. Zbývá už jen Toni, ještě dítě, navíc od narození slabý.
Režijní pojetí Štěpána Pácla dovoluje plně vyniknout ženskému elementu Terezy Groszmannové v titulní roli. Ona sama má tři potomky. Dokáže se maximálně vžít do oprávněného a mocně kousavého strachu o život své krve. V jejím pojetí máma nevidí a neslyší nic než rodinu. Co by si sama počala? Slova jako povinnost, čest a nutnost jsou jí stejně cizí jako záběry občanských bojů v televizi. Scéna Antonína Šilara spočívá v masivní zaplněné polici táhnoucí se z jednoho konce jeviště na druhý. Je pompézní, ale nestrhává pozornost od silných lidských emocí.
Být matkou se rovná touze za žádnou cenu nepohřbít své potomky. Čapkova Matka vypráví i příběh o 5+1 způsobech, jak se nechat hloupě zabít. Slyšíte-li uvnitř sebe hlas, že se něco „musí“, ale vám se to bytostně hnusí, je jasné, že jste dopustili, aby za vás byl odpovědný něco jiný. Nemusí, kdo sám sebe nedusí.
