Co šašek, to kupa hlášek

Děj se s ničím nepáře a jde k věci rovněji než brněnská Štefánikova ulice. Nejšaškovatější ze všech šašků světa smíchu převychovává mladého šlechtice k obrazu svému za pomoci metod drsných jako smirkový papír. Okolo smrti se točí nejedna zápletka i úkoly pro šaškovského novice, a to se stupňující se intenzitou. Samotná inscenace je smrtí prolezlá skrznaskrz. Ale po mrazivém vyvrcholení zůstává všem úsměv na rtech. Pokud se naladíte na vlnu neočekávání dramaturgicky vyleštěného kusu a přijmete Polívkův režijní záměr, zjistíte, že Bolek a Vladimír fungují v dokonale pokrevní synergii.

Zatímco Bolek se dovede utrhnout z komediálních řetězů poněkud prudčeji, Vladimír vše krotí, a občas se i zapotí, ale pulzující energii nebrání v rozletu. Vladimírův potenciál netkví pouze v komičnu, ale v multifunkčnosti. Jeho pohybový talent, kterým dokáže vykreslit cokoliv, je úchvatný. Přes rozpačitý úvod ve venkovních podmínkách a chvilky improvizačních zmatků si na Šaškovi a synovi užijete haldu povedených gagů, hravou práci s rekvizitami i poctivou dávku Bolkovin a Vladimírovin. Na krále si hraje kde kdo, ale šaškovat, aby to nějak vypadalo, to chce kumšt. Být šaškem tělem i duší je řehole i pocta zároveň. Znamená to šaškem se narodit a jako šašek i zemřít, což není jen tak! Co je víc než se prosmát celým životem?