Deníky Alana Rickmana nejsou pro každého, ale nabízí hodně

Když začátkem roku 2016 podlehl zákeřné rakovině slinivky, způsobilo to mezi jeho blízkými i fanoušky šok. Choroba si ho vzala příliš rychle, přičemž on sám ji dlouho před veřejností tajil. Neodešel ale tak úplně bez rozlučky. Zanechal po sobě spoustu deníků, které si během života vedl. Se souhlasem jeho manželky se tak v  knižní podobě dostávají na světlo světa, aby přiblížily myšlenky a  osobnost jednoho z nejvýznamnějších herců své generace. Na publikaci Alan Rickman: Deníky se nedá pohlížet jako na literární dílo. Jedná se totiž o surovou formu zápisků, které, pokud je chtěl herec někdy vydat, by potřebovaly celou řadu redaktorských zásahů. Není to kniha, která se chce zavděčit masám – což dokazují i rozpačité čtenářské recenze.

Alan Rickman se nezabývá detaily, především první polovinu knihy tvoří jenom kusé informace, kde, jak a s kým se za jakých okolností setkal. Přehršel jmen známých i méně známých osobností místy hodně nudí a nutí čtenáře, aby stránky otáčel jen velmi pomalu. Jak si Alana postupně bere rakovina, jsou zápisky ještě strožejší a chybí kontext pro jednotlivé situace. Tu naštěstí přichází na pomoc autorské poznámky pod čarou, které čtenáře šikovně uvádějí do jednotlivých situací. Přibližují nevyřčené momenty z  Alanova života, podrobněji popisují lidi z jeho okolí. Zápisky končí 12. prosince 2015, měsíc před jeho smrtí. Následuje velmi emotivní doslov Alanovy manželky Rimy Horton. Dodatečnou tečkou je pak ještě výběr z  Rickmanových raných deníků, počínající rokem 1974. Tyto zápisky jsou ucelenější a jejich čtení je podstatně zajímavější.

Navzdory kostrbaté formě zápisků není možné říct, že kniha nesplnila svůj účel. Naopak. Pokud si zvyknete na zběsilé tempo vyprávění a doplníte si informace z dodatečných poznámek, začne se před vámi krok za krokem otevírat osobnost Alana Rickmana. Mezi řádky lze postupně číst o jeho velké lásce k  hereckému i  filmařskému umění. Jeho komentáře k filmům i k některým natáčením jsou zajímavou sondou nejen do jeho mysli, ale také do zákulisí různých projektů. Bylo zjevné, že měl svoji práci rád a měl rád také lidi, kteří ho obklopovali. Milé a vtipné jsou především jeho poznámky o  setkání se slavnými osobnostmi, které svým osobitým způsobem hodnotí. Čas od času textem také probleskne zajímavý slovní obrat nebo postřeh, který poodhalí zase trochu víc z  autorova nitra. Zápisky navíc oplývají jeho specifickým, trochu sarkastickým smyslem pro humor, což jim dodává potřebnou jiskru. Deníky Alana Rickmana se zřejmě nebudou těšit takové oblibě jako jiné autobiografie. Pořád si ale zaslouží pozornost. Jsou svým způsobem poutavým a  trochu i  smutným čtením o  herci, který svou práci miloval a  žil jí až do úplného konce.