Kdo si na Godota počká, ničeho se nedočká

Drama Samuela Becketta v režii Michala Vajdičky tvoří jen dvě dějství, přičemž před začátkem se dozvídáme, že se v nich hned dvakrát nic nestane. Dva tuláci s  klaunskými manýry Didi a Gogo se scházejí na cestě u stromu. Den za dnem tam čekají na Godota. To je starý pán s bílými vousy, kterého nikdy neviděli a neuvidí. Ani když padne večer a tma a Godota se stále nedočkají, nic to nezmění na tom, že tam přijdou okounět zase zítra.

Scéna Pavola Andraška představuje dřevěnou krychli otevřenou směrem do hlediště. Uprostřed krychlové scény se nachází menší krychle, která slouží k  vyobrazení stromu, u  něhož tuláci čekají. Na konci představení se menší krychle otočí, protože celou dobu skrývá z druhé strany překvapení. V zemi je díra. Nekonečné pojetí scény vyniká zejména v  detailech – jáma v zemi propojuje časoprostor tak, že ústí na druhé straně z nebe. Pokud postavy odběhnou ze scény vlevo či vpravo, rázem se objeví na opačné straně. Petr Kubes a Michal Bumbálek jako Didi a Gogo jsou úchvatní.

Také čtěte

Před kulisou za kulisou někdo musí stát, nebo nebudeme hrát

Pozor, ať vám nevypadnou oči z důlků, protože se konverzační komedie Bez roucha předvádí nahá...

Kubesova postava disponuje charismatickým hlasem a  neochvějným přesvědčením o  smyslu čekání, zato ta Bubálkova je pragmatičtější a  komičtější, ale i  línější a  nemá ráda tlačící boty. Tomáš Šulaj v  roli Pozza spolu s Vojtěchem Blahutou coby Luckym přinášejí akci a kontrast, i když jsou k sobě přivázaní lanem a jeden bez druhého nemohou existovat. Čekat na Godota v Národním divadle Brno znamená, že si divák odnáší pocit, že život nemá žádný předem daný smysl nebo hodnotu. Vlastně se ve hře opravdu nic nestane, přesto k těm dvěma tulákům máte obrovské sympatie – protože až děsivě připomínají nás samotné. Všichni tak trochu zabíjíme čas stejně jako Didi a Gogo, protože jinak bychom cestou životem při absurdním čekání mohli přijít o rozum. Pravá definice šílenství je čekat, ale nevědět na co a proč. Ale být šílenec může být i fajn. Čekání – všechny smutky zahání.