Mrzout Otto se otevírá světu

Otto Anderson je 63letý vdovec, který žije na předměstí Pittsburghu v Pensylvánii. Pod slupkou protivného mrzouta se skrývá zraněný stárnoucí muž.  Jen těžko se vyrovnává se smrtí své ženy a zcela ztratil smysl života.  Uzavírá se před světem a jeho okolí ho zná především jako nevrlého pedanta.  Poté, co odejde ze své práce v továrně, se rozhodne spáchat sebevraždu. Právě ve chvíli kdy se chystá oběsit, ho však vyruší jeho noví sousedé – mladí přistěhovalci z Mexika. 

Celým filmem se prolínají Ottovy vzpomínky na jeho manželku Sonyu.  Znovu se v myšlenkách vrací do šťastných chvil, kdy se seznámili a kdy ji požádal o ruku. Z hořkých vzpomínek ho však neustále vytrhávají jeho sousedé, kterým Otto z počátku nepříliš ochotně pomáhá řešit jejich vlastní problémy. Půjčuje žebřík, spravuje topení a myčku, hlídá děti a postupně se učí žít znovu v přítomnosti.  Ještě několikrát se neúspěšně pokusí o sebevraždu, ale nakonec díky živelné sousedce Marisol pochopí, že má stále smysl žít. 

V hlavních linkách se film drží původního švédského snímku a liší se především v detailech. Z přistěhovalců z Íránu se zde stávají přistěhovalci z Mexika, z auta značky Saab je Ford a z mladého gaye je pak transgender mladík. Stárnoucí Švéd Ove v originále rekapituluje celý svůj život, Američan Otto pak vzpomíná především na svou ženu.

Po řemeslné stránce je Muž jménem Otto zdařilým snímkem. Svou atmosférou a vyzněním se podobá některým snímkům Jana Svěráka, především pak filmu Kolja. Někomu můžou tyto „hřejivé lidské příběhy“ připadat až příliš sentimentální, ale na konci filmu bude nakonec dojatý i nejeden kritický cynik. Je také třeba dodat, že podobně jako u Svěráků, se zde netlačí tolik na pilu a celý film je vyváženým mixem emocí a humoru. Snad jedinou výtkou může být, že se Marc Forster nesnaží přinést něco nového a svou formou i obsahem se jedná o tradiční film, který potěší i konzervativnější diváky.