Otec v Městském divadle Brno. Vítejte v hlavě Jana Mazáka, kde už nikdo nebydlí

Do filmového zpracování z roku 2020, které režíroval samotný Zeller, obsadili Anthony Hopkinse a ponurou, místy až hororovou atmosféru. Naopak režie Petra Gazdíka už před premiérou slibovala tragickou frašku. A tu také dostanete. Publikum se směje, občas až překvapeně, jako by nevědělo, jestli při tak vážném tématu může. Specifikum brněnského provedení je také přidání tajemné postavy s názvem On. 

Touto postavou je ve skutečnosti autor hudebního nastudování Tony Marko, který se usadil na jevišti za piano a odmítá odejít. Mlčí. Nehraje. Ale pořád tam je. Jeho přítomnost je zneklidňující a zároveň fascinující. Klavírní koncert demence. Vyluzuje přesné a bolestivě tóny. Občas tak tiše, že slyšíte, jak se otcova paměť drolí na prach. Není to jen tak nějaká hudba pro efekt. Je to zvuk vnitřního chaosu. A ten Marko ovládá s naprostou precizností.

Jan Mazák v roli otce Andrého v tom lítá jak moucha uvězněná v zavařovačce. Zmatený, roztomilý, zoufalý, chvílemi na zabití a chvílemi k politování. Vedlejší postavy se chaoticky mění. Časové roviny skáčou sem a tam. Vzpomínky a zdánlivá realita se prolínají bez jakéhokoli řádu. V jednu chvíli má divák pocit, že to všechno jen z dálky sleduje. A vzápětí, že tím skutečně žije. Fascinují mě postavy Piera v podání Milana Němce a Muže Viktora Skály. Jsou jako dva vlci, co jdou rafinovaně po kořisti. André je pro ně slabý a bezbranný kus. A oni ho s chladnou vypočítavostí šikanují. Místo soucitu mu plivou do tváře.

Činohra Otec ve mně zanechala spíš povrchnější intelektuální stopu než nějaký hlubší emoční vryp. Každopádně mě divadelní zážitek donutil se podívat na film a hledat na diskuzních fórech různé názory, které skládají časovou osu tak, jak se vše teoreticky objektivně vyvíjelo. Může zdravý člověk opravdu zažít Alzheimerovu chorobu? Těžko. Mozek bez poškození si nedokáže představit vlastní rozklad. Proč tedy diváci na tuto hru jdou? Třeba vůbec netuší, co je to ta Alzheimerova choroba. Co si pak z té inscenace lidé v hledišti vlastně odnášejí? Zmatek, chaos a nesrozumitelnost. A pocit, že toho „Alzheimera“ má nejen hlavní postava, ale i autor hry Florian Zeller nebo oni sami.