Petr Štěpán je tak trochu básník, alkoholik i sukničkář

Obecně bývá toto O’Neillovo dílo považováno za slabší a trochu zapomenutý kus. Vypráví příběh Cornelia Melodyho, irského uprchlíka, hostinského a bývalého důstojníka, který se v alkoholu topí rychleji, než stíhá vytvářet nabubřelé sny o hrdinství. Zápletka je postavená na tom, že se jeho dcera touží provdat za bohatého hosta v jejich hospodě, zatímco Cornelius si potřebuje před dceřiným vyvoleným udržet iluzi vysokého postavení. Tím žene rodinu skrz řadu groteskních i trýznivých peripetií.

Režie Hany Burešové se vskutku bravurně soustředí na slabosti i trapné chvilky všech postav. Do popředí si nekompromisně razí cestu i choreografie Marka Zelinky a videoprojekce Tomáše Bayera. Právě tato pohybová a vizuální vrstva přidává inscenaci šmrnc, který by samotné vnitřní světy postav neutáhly. Když už se na jevišti objevuje postava dudáka, mrzí mě, že nezaznívají také skutečné živé dudy.

Hlavní roli Cornelia Melodyho hraje Petr Štěpán, který svými zkušenostmi a řečnickým umem působí tak sebejistě, že mu divák věří i to nejpitomější chvástání, drásavé kocoviny i narcistické útoky na okolí. Kristýna Daňhelová v roli dcery sice touží uniknout toxické rodině, ale nakonec se pevně zamotá do stejných dědičných návyků. Radka Coufalová jako Melodyho manželka ukazuje, že cesta do pekla je opravdu dlážděná dobrými úmysly. Nalévá mu sklenku za sklenkou, tlačí do něj rady, odmítá vidět jeho zápory a všechno obaluje mantrou, že ho přece miluje. Její péče je tak dusivá, že diváka dokáže vytočit víc než Melodyho největší excesy.

Jsem ráda, že se Hana Burešová po krátké pauze vrátila do Městského divadla Brno. Její režijní jistota je znát. Petru Štěpánovi náleží velké uznání, protože jeho výkon hru táhne a dodává jí podmanivý rytmus. Jenže ani promyšlená režie, intenzivní choreografie a nápadité projekce spolu s přesvědčivým hereckým nasazením nezakryjí, že Eugene O’Neill ušil svoji hru horkou jehlou a námět tahal poněkud z paty.