Jasné nařízení, že na Letnice už ani o zázrak více

Dramatizace Miroslava Ondry, Stanislava Slováka a Jana Šotkovského se oficiálně prezentuje jako balada, jenže žánrově se poněkud potácí. Chvíli připomíná konverzační komedii, vzápětí zvážní do dramatu a pak se bez varování přehoupne do pohádkové satiry. Jako by se tvůrci nemohli rozhodnout, do které škatulky Letnice zavřít, a tak je raději nechali všechny otevřené. Naštěstí pomáhá scéna Jaroslava Milfajta. Jeho sochy a loutky působí, jako by je někdo vytáhl přímo z Hlaučovy fantazie, zatímco hudba Mirka Vuksanoviće tomu celému dává nádech venkovské pouti, na které se místo perníkových srdcí rozdávají zázraky. Nadpřirozeno tu zkrátka není hostem. Má vlastní kulisy, hudbu a evidentně si na činoherní scéně na Lidické zřídilo trvalý pobyt.

Odměřený Odysseus Pastýř a zmatek jednoho komisaře

Dušan Vitázek v roli Odyssea Pastýře působí oproti svým nedávným energickým muzikálovým postavám v čistě činoherní poloze překvapivě sterilně. Odměřenost ale jeho charakteru docela sluší – zvlášť má-li být hlasatelem pokroku a nového století. Citlivější a něžnější polohu přináší Alžběta Janíčková jako Julie. Tam, kde inscenace konečně popustí opratě, komediálně vykukují Igor Ondříček jako Metoděj Třiačtyřicátý a mladá posila souboru Patrik Možíš coby Franz Rechnitz von Rechnitz. Ten si svého komisaře vychutná od prvotní úřednické pečlivosti až po úplný rozklad. Z člověka, který přijel všechno spočítat a seřadit, se postupně stává vydeptaný, zmatený a paranoidní chudák.

Na Letnice se tedy vyplatí zajít hlavně tehdy, pokud od činohry nečekáte pečlivě nalinkovaný žánr, který vás poslušně dovede od první scény až k závěrečnému potlesku. Žánrově to opravdu jede bez jakéhokoliv jízdního řádu. Přesto Hlaučovy Letnice připomínají, že jakmile začneme všechno, čemu nerozumíme, rušit, třídit a vysvětlovat, může nám mezi prsty protéct i něco, co jsme možná vůbec rušit nemuseli, a svět by bez toho byl o něco méně zajímavý.