Tarja Turunen – Frisson Noir: Temný opus, ze kterého naskočí husí kůže

K velké radosti mnoha posluchačů metalové hudby se Tarja Turunen vrátila na světová pódia téměř okamžitě a během uplynulých dvou dekád bylo potěšení sledovat, jak se její hudební jazyk rozvíjel. Nejenže metal ani zdaleka neopustila, ale naopak přitvrdila a ochotně se pouští do nejrůznějších experimentů, což potvrzuje i na nejnovějším albu Frisson Noir.

Navíc na této desce spolupracovala s řadou dalších nadaných kolegů z hudební branže – uveďme např. bývalého kolegu z Nightwish Marka Hietalu, bubeníka Chada Smitha z Red Hot Chili Peppers, frontmana kapely Cradle of Filth Daniho Filtha či členy kapely Apocalyptica.

Návrat ke kořenům, japonský šamisen i menší přešlap

Co se samotné hudby týče, Tarja na albu našla rovnováhu mezi tvrdostí a působivou atmosférou i mezi experimentem a tradicí, a to vše pojí právě Tarjin nezaměnitelný vokál. Například skladba Leap of Faith, v níž se prolíná její hlas s hlasem jejího někdejšího kolegy Marka Hietaly, je chytlavým a zároveň velkolepým návratem ke kořenům – ať už k jejím sólovým začátkům či k její kariéře v Nightwish.

Jeden z experimentů na nové desce představuje píseň The Trace Outlives, která překvapuje použitím japonského hudebního nástroje šamisenu, na němž se ve skladbě představila Sayo Komada. Zároveň má skladba potenciál potěšit zejména ty posluchače, kteří dávají přednost tvrdým riffům před opulentností orchestrálního zvuku.

K tvrdším písním patří také I Don’t Care, na níž svými vokály přispěl Dani Filth. Kombinace „krásky a zvířete“ sice není v metalové hudbě ničím neobvyklým a často dobře funguje, to však v tomto případě bohužel neplatí: Daniho vokály písni nic nepřinášejí, naopak narušují Tarjin zpěv, a nakonec i celou kohezi písně.

Mrazivá atmosféra s drobným melodickým stínem

Navzdory různorodým přístupům, které lze na albu slyšet, je deska překvapivě hudebně konzistentní, zároveň ale část písní, zejména v druhé polovině, melodicky příliš nevyniká – ne každá skladba totiž obsahuje výraznou hudební myšlenku. To je však k albu Frisson Noir jedinou výtkou. Působivá je i celková produkce se všemi detaily, které v písních zazní a které mají značný podíl na jeho mrazivé atmosféře.

Sólová kariéra tedy Tarji umožnila vytvářet takovou hudbu, v níž může experimentovat, vyjádřit se a vystihnout právě to, co leží pod povrchem, způsobem, jakým v kapele nemohla. Zároveň se ale ukazuje, že ani jako sólová zpěvačka nekráčí sama a s lidmi, kteří ji na cestě doprovázejí, může vytvářet alba jako Frisson Noir, z nichž posluchačům přeběhne mráz po zádech.