V Drákulovi upíři rozmnožují svoji nesmrtelnost

Režisér Stano Slovák s dramaturgyní Klárou Latzkovou nevsází na jistotu. Tato bezostyšná parodie vyžaduje odvahu, a oni jí mají na rozdávání. Výtvarná stránka funguje překvapivě přesně. Křiklavě rudá scéna Christopha Weyersse vám vypaluje na sítnici a loutky Jaroslava Milfajta slouží jako důmyslný prostředek, jak ještě více rozhýbat už tak rozjetou mašinérii. A hudba Lukáše Janoty? Ta je jednoznačně trefa do černého, tedy spíše do krvavě červeného.

Inscenaci ovládá Richard Pekárek jako hrabě Drákula. Jeho pojetí je výstřední a afektované – není úplně jasné, zda hraje homosexuála, bisexuála, nebo heterosexuála. Ví, že ovládá prostor, a náramně si to užívá. Nevsází na temnost, jde na to přes sebevědomou excentričnost. Alžběta Janíčková, Andrea Zelová, Jiří Daniel a Martin Mihál v rychlém sledu odehrávají všechny ostatní role. Nejvíce mě baví Mihálův realitní makléř Jonathan Harker – neurotický strašpytel posedlý hygienou a konzumací domácích sendvičů.

Činohra Drákula v podání Městského divadlo Brno je zábava, však ne pro každého. Atypický druh humoru nemusí každý pochopit, anebo spíše přijmout. Některé vtípky jsou lehce za hranou. S tím jsem osobně v pohodě. Hra běží nepřetržitě bez přestávky. A já bych ji přesto ocenila, i kdyby někteří diváci po pauze odešli, protože by je chvílemi drze sprosťoučký humor zaskočil. Netradiční hororový zážitek doporučuji těm, kdo mají rádi netradiční a provokativní pojetí klasiky.