Ve zvrtnuté hře se nedaří, co nedařit se má

Zatímco jsme v Národním divadle Brno v inscenaci Bez roucha minulý rok na jaře sledovali zejména proces zkoušení a zákulisí v anglickém prostředí, tak pod režijním vedením Mikoláše Týce se děj soustředí ryze na jihomoravské divadelníky v premiérovém večeru. Minimální pohled do technické strany je zprostředkovaný skrz roli inspicientky Aničky a technika Mirka. Nazkoušeno toho mají fúru, což by jistě potvrdil dramaturg Jan Šotkovský. Dalo by se říct, že představení nemá kam uhnout.

Znáte ten pocit, kdy máte den blbec? Celej svět se proti vám spikne. Všechno je na prd. Teď si představte, že navíc musíte před natěšenými diváky odehrát detektivku. Hroutí se vám kulisy. Rekvizity nejsou na svém místě. Text vám vypadává tak, že se situace cyklí a nemůžete se hnout z místa. V lahvi skotské whisky není černý čaj, ale žíravá dezinfekce. Že z toho dostáváte panický záchvat? Hlavně se nevzdávejte! Platí totiž jednoduchá rovnice, že čím méně talentu máte, tím stoupá vůle představení dotáhnout až do úplného konce.

Týcova režie a Šotkovského dramaturgie nepovolují uzdu přílišným improvizacím, protože všechno musí šlapat tak špatně, jako 20 let nenatahované hodinky. Přesto si diváci užívají přirozenost ostříleného Milana Němce coby režiséra Kryštofa, ba dokonce nevídaný skrytý komediální potenciál Kristýny Daňhelové nebo Jonáše Floriána, kteří obyčejně dominují spíše v tragických a vážných kusech. Martin Mihál a Jan Valeš představují poměrně nové posily Městského divadla. Jde vidět, že už se plně aklimatizovali a drží krok se zbytkem souboru.

Také čtěte

Děvčátko z hor Heidi léčí úsměvem i ochrnuté nohy

D ětský román švýcarské spisovatelky Johanny Spyriové o děvčátku z hor jménem Heidi se zapisuje...

Hra, která se zvrtla cílí na škodolibou lidskou podstatu, že když se někomu něco kazí, vzniká z toho náramná bžunda. Když už si říkáte, že horší už to být nemůže, přece jen se něco dokáže ještě více podělat. Ona předvídatelná nepředvídatelnost ve mně zejména v druhé půlce začala vyvolávat pocity jednotvárnosti. Každopádně obdivuji akrobatické a kaskadérské prvky zejména ženských rolí, které jsou vykoupené tělem posetým modřinami. Přát jim do dalších repríz, ať všichni zlomí vaz, se ukazuje jako poněkud nemístné. V tomto představení totiž platí, že zahrát to dobře, je vlastně úplně špatně.