Výsměch elitě a puritánům

Nepočítáme-li Zlatého medvěda za krátkometrážní Incident v  bance, Ruben Östlund na sebe poprvé výrazně upozornil přesnou studií šikany Hra. Opravdovým průlomem pak byla Vyšší moc, kde nenaplněná hrozba lavinové katastrofy zbortila zdánlivou harmonii uvnitř jedné obyčejné rodiny. Za následující Čtverec získal Zlatou palmu v Cannes a s Trojúhelníkem smutku tento úspěch zopakoval. Stále ani ne padesátiletý Švéd tak definitivně vstoupil mezi legendy. Stojí však jeho novinka za pozornost i bez ohledu na vavříny? Rozhodně!

Můžeme jí vyčítat u Östlunda dosud neviděnou sázku na jistotu, jelikož tepe podobnou škálou témat jako ve Čtverci – v čele s výsměchem takzvaně vyšší společnosti – ale v detailech svůj styl a uměleckou vizi viditelně cizeluje. A byť i tentokrát se mu výsledné dílo občas rozpadá na jednotlivé sekvence a nedrží po celou dobu pohromadě jako na začátku, dokáže bavit, aniž by slevil ze svých nároků na divákovu ochotu zpytovat i vlastní svědomí. Trojúhelník smutku navíc přibližně ve svém středu ukrývá pasáž, která si říká o zápis do dějin kinematografie. Ačkoli hrozí, že nejeden puritán takovou nálož tělesných tekutin neustojí, těžko si představit, že by to Rubenu Östlundovi vadilo.