Bastardí vesmírná pastva pro oči plná otazníků

Moša a Merta svoje dílo napsané přímo pro Městské divadlo označují jako vizualizované oratorium. Pokud si pod tímto pojmem nedovedete nic představit, tak vězte, že si režisér Petr Gazdík musel poradit s veršovaným libretem, které je inspirované biblickými příběhy a faustovským tématem.

Jasné je akorát to, že hlavní postava je Bastard (poslední člověk na Zemi), který se potkává s Duchem svatým a se Satanem. Největší problém představuje absence jakéhokoliv děje. Ten si mají zřejmě diváci za úkol sami domýšlet, což jde velmi obtížně kvůli veršovaným sdělením plným nerozluštitelných skrytých významů a podobenství. Nekoupíte-li si program, tak i s pekelným soustředěním nerozklíčujete, co tímto dílem autoři vlastně sdělují.

Vizuální stránka muzikálu a inovativní pojetí scény představují naopak největší klady. Na scéně se využívá celkem 6 propadel. Divadlo také spolupracuje s mladými akrobatkami, jež na šálách předvádí bravurní vzdušné kousky v nebezpečné výšce nad zemí bez jakéhokoliv jištění. Rozbalení červené látky pokrývající celé jeviště mi připomnělo pocit, který jsem měla při sledování muzikálu Josef a jeho pestrobarevný plášť. Na druhou stranu blesky z fotoaparátů od company do hlediště při sledování spíše oslepují, než že by ve vás zanechávali ještě jiné emoce.

Dušan Vitázek v roli Bastarda prokazuje na premiéře duchapřítomnost a rychlou schopnost improvizace, kdy se v závěrečném pěveckém čísle vypořádává s nefunkčním portem. Sebejistý výkon předvádí i s externím mikrofonem v ruce. Pěvecky se však excelentně prosazuje zejména Viktória Matušovová v roli Satanky. Herecky se naplno vyřádí Ondřej Studénka v malé roli robotího stvoření Homunkuluse. Pamětníky jistě potěší přítomnost původního obsazení – například Jana Apolenáře v roli Ducha svatého nebo Zory Jandové coby Žebračky.

Také čtěte

Ve zvrtnuté hře se nedaří, co nedařit se má

Divadelní profese má řadu nástrah. Své o tom ví d ivadelní spolek Tyl Tuřany, který hodlá předvést v...

V mém pojetí lidské bytosti souboj mezi dobrem a zlem většinou neexistuje. Asi proto nenacházím v Bastardovi zalíbení, protože je nucený si volit mezi těmito na první pohled protichůdnými entitami. Člověka totiž dobro se zlem obývá v překvapivé harmonii. Oratorium znamená hudební skladbu, která ač s výraznými rockovými prvky působí v Bastardovi značně nesourodě. Vizualizace tohoto oratoria má napovídat divákům, oč se vlastně jedná. Já si vizuálně i hudebně přesto odnáším po zhlédnutí muzikálu domů až po okraj naplněnou hlavu otazníky, a navíc bez uspokojivých odpovědí.