Debutová novela o tradicích a životě na vesnici

Přestože nám anotace knihy slibuje milostnou novelu, kniha je spíše reflexí jedné ze stále živých folklorních tradic, která každoročně vrátí obyvatele moravského venkova o staletí zpět. Roztančená vesnice, hektolitry vína a prezentace po generace uchovávaných krojů, ale také místo k prohlubování mezilidských vztahů. O tom, že přetrvávající tradice dokážou lidi spojit, není pochyb. Své o tom vědí i Vilém a Florentina, jejichž cesty se propletly právě díky hodům v rodné vesnici. Během příprav si vzájemně padnou do noty a to, že je Florentina o osm let starší než Vilém, je ani tak moc netrápí. Jenže to trápí jejich okolí, stejně jako fakt, že Florentina dala přednost chuti poznat svět za hranicemi vesnice. Obrácení se zády k venkovskému životu jim leží v žaludku a nemůžou jí to jen tak zapomenout ani po jejím návratu. Zatímco Florentina se vrací, Vilém odchází. 

Také čtěte

Mornštajnová se ve své novince opět dotýká rodinných traumat

Alena Mornštajnová patří k autorům, kteří si svou čtenářskou základnu budují dlouhodobě a s pečlivou...

Čeká na něj vysokoškolský život ve velkoměstě a  přesně v  tomto bodě se jejich cesty protínají. Ne však na dlouho. Autorka přináší do české literatury velmi originální formu vyprávění, která staví čtenáře do bezprostřední role protagonisty – Viléma. Zatímco na jedné straně se tak čtenář může cítit kompletně vtažený do děje, místy to může být (a  je) rušivé. Možná proto ji v mnoha literárních dílech nenajedeme, jelikož na čtenáře klade poměrně vysoké nároky na koncentraci. Paradoxně na příběh se zas tak soustředit nemusíme, protože nám vypravěč řekne úplně vše, což limituje nejenom čtenářskou představivost, ale i  určité napětí, které dělá text zajímavějším.

Vedle toho je ale nutné vyzdvihnout autorčinu snahu vykreslit do sebemenšího detailu tradici venkovského posvícení jako takového. Zcela zřetelně se sem propisuje pozadí autorčina osobního života, z  něhož při popisných pasážích dle medailonku sama vycházela a  čtenář má tak jedinečnou možnost nahlédnout do „hodovního zákulisí“. Možná by k  větší komplexitě popisu tradice dobře posloužil textu trochu delší rozsah, nicméně i tak je tato linka čtenářsky velmi zajímavá. Z  textu je cítit hrdost i  náročnost snahy tuto tradici každoročně obnovovat, ruch pohostinských slavností i  chuť se hodů někdy zúčastnit. Milostná linka mezi Florentinou a Vilémem je spíše příjemným zpestřením, které rozbíjí místy jednotvárné popisné celky a  vnáší do textu nádech mládí a  letní zamilovanosti, která nemá (jak to ostatně bývá i  ve skutečném životě) žádnou budoucnost. Hody jsou sice autorčinou prvotinou, potenciál je však obrovský. Gabriela Brázdová čtenářům dokázala, že má cit pro jazyk a  dokáže vystihnout atmosféru venkova bez idealizace. Střet tradic s moderním světem vytváří prostředí, v  němž je často těžké si najít vlastní cestu, protože každý váš krok sledují desítky očí. Brázdová jej na malém prostoru vystihla dobře a my se můžeme těšit na to, co nám autorka přinese příště.