Dobrá hudba dokáže zahrát na notu člověka

Čím se inspirujete při psaní textů a tvorbě videoklipů? Čerpáte i z vlastních zkušeností?

Z devadesáti procent jsou to moje zkušenosti. Většinou se mi nejlíp píše, když mám za sebou nějakou zkušenost, kterou můžu předávat dál, a to je podle mě to nejcennější. Člověk se z toho pak vypíše a používá to jako terapii.

I nově vydaný singl Moje ex tedy vychází z nějakého osobního zážitku? Jak se vám natáčel klip?

Ano, vychází z mýho vlastního zážitku. Klip k songu se nám natáčel skvěle. Miluju natáčení a ten proces, kdy zhmotňuju nějakou svoji životní zkušenost. Je to pro mě takovej oslavnej rituál, kterej mám rád.

A jaké máte na ten singl ohlasy? Případně ozývají se vám na základě vaší hudby fanoušci se svými příběhy a zkušenostmi?

Všeobecně hodně pozitivní, je to vlastně nejúspěšnější písnička za poslední tři roky. Lidi mi často píšou o věcech, který zažili. Před každým spuštěním klipu si čtu komentáře nebo zprávy, těch mi za měsíc přijde obvykle od osmdesáti do dvou set. Ze zpráv vždycky načerpám, co si fanoušci myslí, a odpovídám jim hlasovkou. Už na to nemám tolik času jako dřív, to jsem na každou zprávu odpovídal písemně o dvou odstavcích, ale hrozně si toho vážím.

Letos slavíte jisté desetileté výročí. Prozradíte, o co se jedná?

Je to výročí mýho působení na YouTube. Ono se to nezdá, ale v médiích jsem třeba od svých devatenácti let a nikdy jsem vlastně nedělal nic jinýho. Pracoval jsem hodně na tom, abych se osvobodil od korporátu, ve kterým jsem v médiích dřív působil. Získal jsem svobodu a možnost prosazovat svoje myšlenky a svoji tvorbu. Ze začátku taky byla jiná doba – všichni začínali a na YouTube byla přátelštější atmosféra, dnes už je konkurence víc a trochu mi tam chybí ta spolupráce.

Vzpomeňme vaši knihu z roku 2019 Věř, běž a dokážeš. Jaké máte ohlasy na ni? A jak se na ni s odstupem času díváte vy sám?

K možnosti vydat knihu jsem se dostal už dřív, ale psychicky jsem na to nebyl připravený. Byla to pro mě obrovská nabídka a lidi měli zájem to číst, ale já jsem si pořád vnitřně nevěřil. Neuvědomoval jsem si ten potenciál, protože jsem nikdy nic nevydal a nebyl jsem schopnej nic koncepčně sepsat. Pak jsem odjel do Ameriky, a když jsem se vrátil a začínal úplně od znova, chtěl jsem knihu sepsat, ale neměl jsem na ni materiál. Doopravdy se to zlomilo po odvysílání 13. komnaty, kdy mě oslovilo nakladatelství Albatros, a protože knize tolik věřili, tak jsem ji sepsal a dokončil.

Máte na české hudební scéně nějaký vzor, respektive někoho, komu byste se chtěl vyrovnat?

Samozřejmě. Sice už nemám ty koncepční vzory, že by se mi líbil jeden člověk a takovej bych chtěl být, ale inspiruje mě úplně kdokoliv, kdo má správnej přístup k věcem. Když je člověk přátelskej, slušnej, poctivej a férovej, to jsou vlastnosti, který mi obzvlášť v dnešním světě hrozně imponujou. Největší zklamání pro mě přichází z lidí, kteří hodně mluví, ale v konečným důsledku nic z toho nesplní. Nikdo není dokonalej a už jsem vyrostl z touhy být někým jen proto, že je slavnej, a tak musí být určitě skvělej.

Jistě i vám chybí živé hraní. Máte nějaký zajímavý zážitek z koncertu, který vám uvízl v paměti?

Zvykl jsem si, že doba je taková, ale samozřejmě mi koncerty chybí. Jsem přizpůsobivej a snažím se na tom najít tu pozitivní stránku, než abych se trápil, protože život je o čase a čas běží. Vybavuju si, že jednou jsem přijel na koncert hrozně unavenej a bylo tam strašně lidí. Bylo to už asi před devíti deseti lety – šel jsem na pódium, zazpíval a sám tak nějak cítil, že to nebylo dobrý, a ještě mi to kazil DJ. Byl jsem hrozně zklamanej sám ze sebe. Asi za týden jsem měl další koncert a stála tam taková holka, které úplně vybuchly oči, jak byla šťastná, když mě viděla. To, že je tam někdo, komu na tom fakt záleží, mě neuvěřitelně posunulo, abych to bral opravdu vážně.

Jak vnímáte posun ve vaší tvorbě od doby, co jste se začal hudbě věnovat?

Ze začátku jsem se snažil tvořit spíš alternativní věci. Pak jsem zjistil, že to dokážu, a chtěl jsem dělat úspěšný komerční věci, který jsou kvalitní, což se mi taky podařilo. Časem jsem zjistil, že nejde ani tak o to vytvořit písničku, která vyhraje Anděla. Stačí napsat dobrej song, kterej lidem něco dá, protože hudba je o pocitech. Podle mě dobrá hudba dokáže zahrát na notu člověka.

Je známo, že máte zajímavý životní příběh. Co bylo tím posledním impulzem, který vás přesvědčil, abyste na sobě začal pracovat?

Ten úplně poslední přišel, když jsem si uvědomil, že je mi třicet. Vrátil jsem se zrovna z Ameriky a neměl jsem skoro žádný peníze, protože tam bylo všechno hrozně drahý. V tu chvíli mi došlo, že čas běží a je potřeba se sebou něco dělat. Začal jsem znovu, od schůzek přes disciplínu až po budování sebedůvěry, a snažil se najít svůj vnitřní oheň. Člověk hledá třeba i svůj „fanouškovskej cíl“, ze začátku mě poslouchalo jen pár skalních nadšenců. Najednou všechno budovat znova, to bylo opravdu složitý.

Když zmíníme budoucnost – kde se vidíte třeba za pět let?

Určitě bych chtěl udělat nějakej velkej koncert, udržet to tempo a vydávat dobrý písničky. Není to jen o cíli, hlavně si užívám ten proces. Užívám si, že dokážu vyprodukovat čtyři tracky měsíčně, který jsou poslouchatelný a vygenerují nějaké peníze. Zjistil jsem, že hudba mě dokáže i dobře živit a nejsem závislej na tom, jestli mi to někdo zahraje v rádiu nebo mě pozve na koncert.

Ovlivnilo aktuální dění i vás osobně?

V jistým smyslu to tu práci strašně zlehčilo, protože hodně lidí s hudbou přestalo. Nevyužili ten potenciál, že všichni sedí doma na mobilech nebo na počítačích. Na druhou stranu se objevila spousta nových lidí, kteří dokázali dobře zareagovat na to, jak se situace vyvine. Bral jsem to osobně jako velkou příležitost. Řekl jsem si, že jestli má přijít zlom, tak přijde teď. A přišel.

Na co se mohou v dohledné době vaši fanoušci těšit? Co pro ně chystáte?

Opravdu bych chtěl udělat velkej koncert, měl jsem o tom dokonce i sen. Po návratu z Ameriky jsem si zafixoval nějaký trauma, že mi na koncerty chodí pořád míň lidí. Zdálo se mi, že jsem na koncertě měl čtyři tisíce lidí a jen jsem si odskočil na záchod, tak všichni odešli. To byla strašná bolest. Když teď zavřu oči, vidím ty čtyři tisíce lidí s vlajkama připravený na show. A to je něco, co bych chtěl vážně zažít.