Duna Franka Herberta je patrně tou nejslavnější sci-fi knihou, která kdy byla napsána. Mnozí dokonce tvrdí, že je pro svůj žánr stejně významná, jako je Tolkienův Pán prstenů pro fantasy. Dlouho ji však provázela pověst nezfilmovatelného díla (to mimochodem Pána prstenů též, dokud se jej neujal Peter Jackson), což ještě potvrdila čtyřicet let stará adaptace Davida Lynche a seriál z přelomu tisíciletí. Pak se ovšem nelehké látky chopil kanadský mág Denis Villeneuve a s ním i stovky šikulů před i za kamerou. Roku 2021 představili světu film Duna, který byl splněným snem miliónů fanoušků. Vyprávěl však jen polovinu původního příběhu Paula Atreida a nyní nadešel čas jej uzavřít. Může však být Duna: Část druhá tak skvělá jako první? Nebo dokonce ještě povedenější?
Je dost možné, že na vás můj úvodník působil jako příslovečné objevení Ameriky. O filmu Duna: Část druhá slyšeli takřka všichni, mnohými je vynášen do nebe a fanoušci sdružující se na proslulé Československé filmové databázi ji dokonce svými hodnoceními (v době psaní této recenze) přiřkli neskutečný status sedmého nejlepšího filmu všech dob (!). Vlastně bych se nedivil, kdybyste, milí čtenáři, už nejnovější Dunu sami viděli a třeba ne jednou.
Je fér říct, že Villeneuevův poslední film je opravdu kinematografický klenot. Kamera, hudba, kostýmy, triky to vše patří k absolutní špičce, kterou může dnešní Hollywood nabídnout. Stejně tak výkony plejády proslulých herců a hereček mají v podstatě jedinou chybu – nedostaly ještě více prostoru.
Zní to paradoxně, ale možná si budete říkat, že je 166 minut trvající film krátký. Příběh sleduje především Paula Atreida a jeho milovanou Chani při boji za nezávislost Fremenů i při tom vnitřním, kdy se vyrovnávají s Paulovou předurčenou rolí nejen planetárního ale dokonce galaktického mesiáše. Avšak Paulův triumf má kromě svobody přinést i válku a zmar. Titulní představitel Timothée Chalamet ztvárnil tento rozpor asi nejlépe, jak jen lze. Zendaya zase zpodobnila jedinou výraznou ženskou postavu filmu, která v jednom kuse nepolitikaří a neintrikuje. Díky Chani dostala příležitost dokázat, že přesvědčivě zahraje širokou škálu emocí od opatrné lásky, obav, hněvu či úlevy po pocit ponížení a zrady. Je také tou, která se nejvíce staví na odpor Paulově zbožštění pověrčivými Fremeny. Film sleduje i další příběhové linky, které se s tou Paulovou střetnou, avšak nikdy nedostanou tolik času, aby zastínily hlavní protagonisty.
Dvě a tři čtvrtě hodiny v kině odsýpají rychleji než písek z vynořujícího se šaj-hulúda. Film střídá scény frenetické akce s komornějšími zaměřenými na vztahy postav, či politické intriky, avšak ani na okamžik nenudí. V podstatě vážném díle navíc najdete i několik povedených komických chvilek, které si střílí především z náboženského fanatismu, jakkoliv zároveň vyprávění nijak neumenšuje vážnost daného tématu.
Tvůrcům Duny se podařilo stvořit iluzi skutečného světa daleké budoucnosti a chvílemi z jejich práce zůstává rozum stát a ústa se nechtě otevírají údivem. I něco tak obyčejného jako je kombajn na koření působí impozantně a při útoku na něj je těžké si představit, jak takový kolos vyřadit z provozu (hráči legendární videohry Dune 2 ostatně vědí, že svůj harvester je třeba střežit jako oko v hlavě).
Milovníci knižní předlohy (kromě těch fanatických) budou spokojeni. K původnímu materiálu Franka Herberta přistupovalo duo scénáristů Spaihts – Villeneuve s velkou pokorou a troufám si tvrdit, že veškeré odchylky od původního vyprávění jsou pro filmové médium zcela ospravedlnitelné, jakkoliv několika málo scénám ubírají na emočním dopadu. Přijde mi fascinující, že se tvůrcům podařilo zachovat atmosféru knihy i s její rozporuplností a nesnadnou uchopitelností a přitom stvořili dílo, které si získalo a ještě získá srdce milionů fanoušků.
Má tedy Duna: Část druhá vůbec nějaká negativa, nebo je opravdu nejlepším sci-fi filmem všech dob, jak se můžete občas dočíst? Jako vše, ani druhá Duna není dokonalá. Akční scény, jichž je podstatně více než v předešlé části, jsou skvělé, ale za těmi nejlepšími v branži přeci jen zaostávají. Také jsem se nedokázal ubránit dojmu, že při vší své neskutečné vybroušenosti se chvílemi příběh – navzdory klimatu v němž se odehrává – stává až příliš chladným a odtažitým. Osobně mě mrzel i fakt, že některé postavy z Duny z roku 2021 ustoupily do pozadí, až se z nich skoro staly ploché figurky. Mrzí to u Rabana či Gurneyho, ale opravdu to zabolí v souvislosti s démonickým Baronem Harkonnenem v podání Stellana Skarsgårda, jehož arcipadoucha nezastoupí ani skvěle zahraný psychopat Feyd-Rautha Austina Butlera.
Duna: Část druhá není bezchybná, ani (dle mého názoru) nejlepší filmovou sci-fi všech dob. Dokázala však z obtížné látky vykřesat naprosté maximum a přinést divákům zážitek, který je vtáhne stejně, jako na začátku Fremeni odsávají drahocennou vodu z mrtvých. Její drobné vady na kráse – například menší prostor pro budování postav – zase netrápily předchozí, taktéž vynikající, část. Spojit obě Villeneuevovy Duny do jediného – přibližně pětihodinového – opusu by byla bomba o síle atomových hlavic, jež Paul Atreides před závěrečnou bitvou zvažuje použít na své protivníky.
Hodnocení: 89 %
CSFD: 92 %
Duna: Část druhá
Denis Villeneuve
Vertical Entertainment, 2024
Máte předplaceno?
Další číslo vám neunikne – magazín KULTINO* vám 4x do roka doneseme až pod nos do vaší poštovní a e-mailové schránky.
A k tomu navíc volné vstupenky, extra bonusy a další rozmazlování našich podporovatelů.
