Hodinový hoteliér je o dvou generacích mezi čtyřmi stěnami

Místnost, kterou cíleně sdílí poněkoud nesourodá čtveřice. Trvalými obyvateli jsou penzisté Fána a Hanzl. Měli by si užívat poklidného důchodu se svými manželkami, ale osud mínil jinak. Hanzl snáší se skřípěním zubů Fánovu zálibu v pěstování rostlin a zvířectvu, zatímco oba mají hluboko do kapsy. Proto pronajímají pokojík dvěma milencům Ríšovi a Zuzaně. On má doma manželku a děti. Ona studuje a nechce být definovaná pouze identitou ženy, k níž občas utíká. 

Také čtěte

Dorantovy lži mají krátké nohy. K dívce snů nakonec dojde

Nejen Pierre Corneille se v 17. století narodil s vypravěčskou vášní. Hlavní postava Dorant z jeho...

Režie Štěpána Pácla připravuje hřiště Bedřichu Výtiskovi coby Fánovi. Jeho interakce s ostatními postavami vymršťuje komediální míčky, které se odrážejí od scény Lindy Holubové. Pokoj zabírá celé jeviště a je předsunutý co nejblíže hledišti, což zaručuje intenzivní pronikání existenciálních myšlenek a emocí přímo pod divákovu kůži. Zuzana Elišky Zbrankové se zachytává stébel důvěry a naděje v Hanzlovi Vladimíra Krátkého. Udrží se nad hladinou nebo se potopí do opakovaných temnot hlubin beznaděje? 

Stísněnost pokoje sloužícího jako šmajchl kabinet i jako zdroj obživy pro staříky v Hodinovém hoteliéru vyjevuje podobenství, jak lidské tělo dovede umačkat křehkou duši uvnitř. Libujeme si v předvídatelném sledu všedních dní a činností, protože nás to uklidňuje, ale zároveň toužíme po změně a novotě. Co nás (ne)donutí vkročit do neznáma, když podstata lidství znamená neutuchající souboj spalující touhy s úzkostným strachem?