Jak nás knihy učí přemýšlet o vlastním selhání

Příroda je s námi od pradávna úzce spjatá. Obklopuje nás každý den a poskytuje nám základní zdroje pro přežití – vzduch, vodu, potravu a mnoho dalších materiálních statků, ale zároveň také prostor pro odpočinek, meditaci a inspiraci. Není proto divu, že ani v literárních textech nebývá příroda pouhou pasivní kulisou, která by měla jen dokreslovat to důležité. Ona sama je tím důležitým.

V českém literárním kontextu není motiv přírody v literatuře ničím novým. Připomeňme si venkovské prózy devatenáctého století nebo vitalismus století dvacátého. Od romantické krajiny až po experimentální prózy se (nejen) české literární texty vědomě dotýkají vztahu člověka a životního prostředí. V posledních letech se autoři literárních textů k enviromentálním tématům znovu vracejí.

Současná česká literatura často ukazuje destruktivní vztah člověka k přírodě. Řada autorů a autorek dnes ve svých textech naléhavě upozorňuje na kritický stav životního prostředí. S motivem přírody pracuje ve svých knihách například česká spisovatelka Bianca Bellová. Její nejznámější knihou dotýkající se tématu přírodní katastrofy je román Jezero (2016). K jeho napsání autorku inspirovalo vysychající Aralské jezero ve Střední Asii. Jezero v knize je jedovaté, páchne a ryby z něj se nedají jíst. Voda je znečištěná, děti hrající si u vody trpí rozsáhlým ekzémem a vzduch je skoro nedýchatelný. Stav jezera je důsledkem těžby ropy, s rezavějícími vraky lodí si příroda sama poradit nedokáže. Jinak je tomu v její další knize nazvané Mona (2019), ve které si džungle razí cestu skrze zdi nemocnice ve válkou zmítané zemi. Tady je příroda pohlcující, bere si vše, co jí člověk vzal a brzy sežere i jeho.

V roce 2021 vyšel Stanislavu Bilerovi román Destrukce. Biller enviromentální linku románu zasazuje na venkov, kde dochází voda, pole i řád, který tam hlavní protagonista původně přijel hledat. V novele Flora Jonáše Zbořila se vypráví o životě v místech po tom, co z nich člověk zmizel, ale jeho rukopis tam zůstal čitelný.

Jak se může rukou člověka krajina změnit k nepoznání, reflektuje román Hastrman (2001) Miloše Urbana, ve kterém se postava hastrmana po dvou staletích vrací do krajiny, kterou člověk dokázal těžbou úplně zpustošit.

Tyto příběhy ukazují, že literatura dokáže fungovat jako zrcadlo našeho svědomí a vztahu k přírodě. Odráží to, před čím často zavíráme oči, a otevírá prostor pro zamyšlení se nad tím, jak se ke světu kolem nás chováme. Více než kdy dříve platí, že příroda není v literárních textech kulisou, ale hlavním hrdinou, aktivním účastníkem procesu, který jako lidstvo můžeme včas zastavit, nebo ho alespoň zmírnit. Ať už jde o toxické jezero, opuštěnou krajinu nebo vytěženou přírodní scenérii, všechny tyto texty připomínají, že lidské stopy na světě nejsou jen dočasné. – A že literatura nám může pomoci tyto stopy nejen vidět, ale taky za ně převzít zodpovědnost.