Jarek. Dokument, co dává hlas hlavně Nohavicovi
Dokumentární film Jarek režisérky Petry Všelichové nabízí pohled na Jaromíra Nohavicu – legendárního písničkáře, jehož jméno rezonuje českou kulturou už několik desetiletí. Autoři se rozhodli postavit vyprávění především na samotném Nohavicovi, na jeho komentářích, úvahách a obhajobách. Výsledkem je snímek, který má sílu i slabiny. Ty se navzájem prolínají a vytvářejí dojem, že sledujeme spíše dlouhý rozhovor než komplexní portrét.
To dobré je zřejmé už od začátku. Nohavica má obrovské charisma, umí vyprávět a jeho písně (v dokumentu hojně využívané, což je jenom dobře) vtahují diváka do atmosféry. Hudební vložky fungují jako silný emocionální kontrapunkt a připomínají, proč si jeho texty získaly tolik lidí. Kamera zachycuje prostředí, kde se Jarek pohybuje, přirozeně a bez okázalosti, takže snímek působí autenticky a upřímně. Pro fanoušky je to příležitost strávit čas s umělcem, jehož tvorba se často stává osobním průvodcem životem.
Společně s Nohavicou se vydáváme na místa, která formovala jeho život – do Ostravy, kde vyrůstal, do školy, ale také do psychiatrické léčebny, kde se léčil ze závislosti na alkoholu. Tyto návraty jsou silné, protože ukazují i temnější stránky jeho cesty. Bohužel ale i tady zůstáváme převážně u jeho vlastního vyprávění. Chybí hlasy druhých, které by dokreslily, jak tyto etapy života prožívalo jeho okolí.
Problém nastává hlavně v dramaturgii. Film je poměrně dlouhý a některé pasáže působí repetitivně. Nohavica se k určitým tématům vrací stále dokola a často spíše vysvětluje a obhajuje, než že by reflektoval. To je patrné zejména ve chvílích, kdy přijde řeč na kontroverzní kapitoly jeho života – spolupráci s StB nebo převzetí medaile od ruského prezidenta. Namísto většího odstupu či širšího kontextu máme pocit, že sledujeme cyklus argumentů, které už známe z médií. Chybí širší perspektiva. Divák by rád slyšel, jak Nohavicu vnímají lidé z jeho nejbližšího okolí – manželka, děti, přátelé, spolupracovníci. Dokument se však téměř výhradně drží jeho vlastního pohledu. Tím sice vzniká osobní zpověď, ale také jednostranný portrét. Kdyby film doplnily perspektivy jiných, mohl by nabídnout mnohem vrstevnatější obraz muže, jehož život není jen o písních, ale i o vztazích a důsledcích rozhodnutí.
Přes tyto výhrady nelze Jarka označit za slabý film. Má silné momenty, v nichž zaznívá poezie jeho textů, humor i melancholie. Pro fanoušky jde o příležitost znovu se setkat s oblíbeným bardem, pro kritičtější diváky je to spíš podnět k zamyšlení, jak dokumenty o stále žijících osobnostech pracují s tématem objektivity.
Hodnocení: 75 %
Jarek
Petra Všelichová
Bohemia MP, 2025
