Josef Klíma jako poradce prezidenta

Televizní reportér Josef Klíma si takovou pozici vymyslel. Anebo nevymyslel? Tak či onak nám ve své novince Milost, pane prezidente, předkládá sedm příběhů, které sice mají víceméně reálný základ, leč pro potřeby autora jsou přece jen účelově upraveny jako modelové situace, co všechno se může stát. 

Tím pádem máme prostřednictvím Klímova vyprávění jako čtenáři možnost se seznámit s mnohdy bizarními situacemi – okolnostmi, které rozkrývají dnešní události. Jinak sděleno, původ aktuálních proseb o milost může pramenit z často i velmi vzdálené minulosti. Zasuté komplexy či opravdová traumata a s nimi spojená čistě lidská touha po pomstě. 

Mezi jinými zde nechybí ani poměrně nezvyklá situace, kdy o milost pro nespravedlivě odsouzeného prosí skutečný viník případu! Proč se však tento muž (do jisté míry autorem obdivovaný) doznává ke svému činu až nyní, kdy už byl nevinný odsouzen – zůstává skryto. Nebo jde o část fabulace? Nebo případ, kdy o milost pro jednu odsouzenou prosí sám původně obžalovaný, který už jen její odsouzení vnímá jako dostatečnou satisfakcí za příkoří, jež se mu od ní dostalo v minulosti.

Nakonec se dostáváme do bizarní smyčky argumentů prosebníků samotných i hnutí mysli autora. Ne nadarmo jsou paragrafy pokroucené. Možná i proto se pan Klíma rozhodl, do knihy vybrané příběhy pro odlehčení vyprávět osobitým stylem za použití humoru. Občas sice trošku křečovitého, ale pro nadsázku stačí. Máme tak unikátní možnost nahlédnout do stavby dramat, kterými se aktéři mohou, často nevědomky, dostat do opravdu nebezpečných situací. Navíc je znát, že je opravdu lepší mlčet a zachovat si chladnou hlavu. Třeba proto, abychom se sami uchránili před skrytým křivým nařčením.

Také čtěte

Šedé zóny: Aňa Geislerová a její literární svět, kde bojuje dobro se zlem

Když se řekne jméno Ani Geislerové, málokdo si představí spisovatelku. Tato dobře známá a často...

Jak bylo uvedeno na začátku, kniha je z velké části vyfabulována. Především kvůli ochraně skutečných postav, z jejichž osudů autor vycházel. Jako novinář, jenž se však primárně snaží rozlišit realitu od účelových informací až dezinformací, přidal na závěr knihy jakási rozuzlení. Soubor poznámek na okraj, jak se případy opravdu měly odehrát. A přestože se tyto dovětky ve své zkratkovitosti občas lehce rozcházejí s logikou popisovaných příběhů (třeba hned u toho prvního), v konečném důsledku mne jako čtenáře doslova děsí, že se tohle opravdu mohlo stát! 

Jak je možné, že se i naprosto bezúhonný člověk může tak snadno dostat do křížku se zákonem? No jak... Zdalipak si úřady uvědomují, že jejich možná i nechtěná zvůle nebo řekněme špatné pochopení situací mohou mít fatální následky na další život člověka? V mnoha případech může jít také o aroganci „ruky zákona“, jakožto i o byrokratická rozhodnutí soudců nebo dokonce křivá svědectví těch, kteří jsou „prostě jen“ zvyklí lhát, aniž by domýšleli důsledky. Jsme sice jen lidé, ale…?!