Kdo se bojí, nesmí na koncert: policejní zátahy ve 20. století
Mohlo by se zdát, že koncerty a hudební festivaly jsou místy, kde se člověk nemá (až na drobné nepříjemnosti) čeho obávat. Možná to návštěvník přežene s alkoholem, upadne v „kotli“ a odře si kolena nebo přijde o klíče, mobilní telefon či peněženku, ale závažná fyzická újma ve většině případů nehrozí. Ne vždy však byly koncerty a festivaly (převážně) bezpečnou záležitostí.
Tenkrát na Západě
Před rokem 1989 si mnoho lidí žijících na východní straně železné opony představovalo Západ jako místo neomezených možností, pro mnoho obyvatel západních zemí však šlo o pravý opak. Své o tom věděli zejména zástupci různých menšin a levicově smýšlející lidé, ale také hudebníci a jiní umělci. Ti byli například sledováni tajnými službami, případně byla jejich tvorba cenzurována či rovnou zakázána v rádiích a televizi.
Občas se hudebníci a jejich fanoušci kvůli různým prohřeškům a výtržnostem dostávali do střetů s policií. Několikrát se do problémů se zákonem dostal například zpěvák Jim Morrison (frontman kapely The Doors). K prvnímu incidentu, který se zapsal do dějin rockové hudby, došlo během koncertu v New Havenu v roce 1967. Policisté potom, co Morrison policii během koncertu kritizoval, koncert přerušili. Tehdy bylo kromě Morrisona zatčeno dalších 13 lidí. Podruhé se do křížku se zákonem dostal v roce 1969 v Miami kvůli údajnému obnažování. Podstatně více lidí bylo pozatýkáno v roce 1975 během pěti koncertů kapely Pink Floyd v Los Angeles. Tehdejší šéf losangeleské policie totiž nemohl vystát rockové fanoušky, zejména ty, kteří kouřili marihuanu. Udělal proto vše, co bylo v jeho silách, aby zatknul co nejvíce lidí. Těchto pár příkladů z USA jsou pouze špičkou ledovce.
Jak se dostat do problémů v Československu snadno a rychle
Jestliže na Západě čelili umělci různým formám represí, o to horší to bylo v zemích kontrolovaných Sovětským svazem. To se samozřejmě nevyhnulo ani Československu. Například již v roce 1957 zatkla pražská VB 28 účastníků taneční zábavy. Jako důvody brutálního zatčení bylo v Rudém právu uvedeno výstřední chování, excentrický tanec, nepřístojná móda a divoká „americká“ hudba. Během 60. let se situace postupně uvolňovala a rocková hudba byla nakonec jedním z akceptovaných žánrů, tedy alespoň dokud kapely nevystupovaly příliš hlasitě proti režimu. Po invazi vojsk Varšavské dohody v roce 1968 ovšem nastalo pro většinu lidí velmi těžké období a komunistický režim nad českými hudebními fanoušky a muzikanty visel až do roku 1989.
Své o tom věděli například členové kapely The Plastic People of the Universe, kterým dělal režim opakovaně problémy. Nejprve, když 30. března 1974 brutálním zásahem přerušili příslušníci VB za pomoci SNB jejich koncert poblíž Českých Budějovic. Pozatýkáno tehdy bylo 300 účastníků. O dva roky později navíc došlo k procesu se členy kapely. Celý proces začal láskou. Nejen k hudbě, ale také k ženě. Policejní razie totiž přerušila svatbu jednoho z nejvýznamnějších undergroundových představitelů – Ivana Martina Jirouse, na níž Plastici svému kamarádovi hráli. Nespravedlnost procesu zvedla vlnu solidarity a za pár týdnů ležela na stole Charta 77.
Jak zlikvidovat hudbu
Zkušenosti „Plastiků“ samozřejmě nebyly ojedinělé. Případů, kdy proti kapelám a jejich fanouškům zasahovala policie, najdeme v naší historii dostatek. A zatímco na Západě se většinou zasahovalo v individuálních případech (snad s výjimkou počátků rock’n’rollu), v zemích za železnou oponou se brojilo proti celým subkulturám. Alespoň dokud se režim neunavil a nepokusil se, alespoň částečně, asimilovat například za pomoci tzv. rekvalifikačních zkoušek (také známé jako „přehrávky“). I tak byly ovšem některé žánry podezřelejší než jiné.
