Komiksový Tarantino sám o sobě (a nebo možná ne)

O tom, co vás čeká v knize Tarantino o Quentinovi (dále jako ToQ) si vytvoříte představu už při pohledu na její přebal. Titulní strana parafrázující slavný plakát Pulp Fiction přetéká odkazy a pomrknutími, které by měl obdivovatel Tarantinovy tvorby alespoň částečně rozklíčovat. Stejně tak je i komiks přecpaný informacemi a je to báječné.

Také čtěte

Twistující mládež, gangsterský swing a špionážní jazz – Italské filmové počátky Ennia Morriconeho

Italský skladatel filmové hudby Ennio Morricone bývá nejčastěji spojován s tvorbou rozmanitých...

Jakkoliv je vyprávění v zásadě chronologické, je na druhou stranu roztříštěné a připomíná tak mysl nadmíru tvořivého člověka, který při vyprávění o jedné věci odbíhá k jiným, zdánlivě nesouvisejícím, čímž ale samotný příběh obohacuje a dodává mu nové vrstvy. Stejně tak se ToQ zabývá filmy (zdaleka nejen Tarantinovými), procesem tvorby, herci, zdroji inspirace a zhusta i tématy, které by většina čtenářů nečekala. Jen výjimečně můžete pocítit, že něco chybí. Například v části o Pulp Fiction věnuje spoustu prostoru Johnu Travoltovi, ale ani nezmíní Bruce Willise.

Sympaticky se ToQ nevyhýbá ani pro svého protagonistu nepříjemným tématům. Mezi nejvíce bolestivé patří vážná havárie Umy Thurman při natáčení Kill Billa, která hluboce pošramotila její přátelství s Tarantinem, nebo aféra Harweyho Weinsteina, pro jehož studio Tarantino natočil většinu svých filmů.

Také čtěte

Osamělí mstitelé a kulomety ukryté v rakvích - Italské westerny v České televizi

Dramaturgie České televize se již dlouhodobě zaměřuje na uvádění italských westernů, z nichž mnohé...

Svěží je i způsob, jakým kreslený Tarantino přistupuje ke kontroverzním tématům, jichž je komiks plný. Nejde jen o zobrazování násilí, drog, vulgarity (té si mimochodem v knize užijete až až, byť je „vypípána“ pomocí začernění částí slov), rasismu, ale i názor na některé kolegy (kdyby vás zajímalo, kdo je nejlepší herec na světě, proč kolegové nesnášeli Bruce Lee, nebo který scénárista by si raději přiskřípl varlata do šuplíku za to, že podporoval tehdy neznámého Sylvestera Stalloneho, tady se to dozvíte), Me Too, Black lives matter, či únik scénáře k Osmi hrozným.

Zajímavá je i odbočka o vykrádání jiných děl, která vedle sebe staví slavné scény z Osvícení a Dobyvatelů ztracené archy s jejich veřejnosti neznámými inspiračními zdroji z 20. a 40. let minulého století.

Naraci a její proměnlivost ještě podporuje fakt, že ani kresba se zdaleka nedrží jediného stylu. Nejvíce patrné je to u vyprávění o Tarantinově dětství a jeho filmařských začátcích, které jsou mnohem méně detailní. Kresba je často černobílá a takřka vždy šetří barvami. Améziane své ilustrace zhusta ladí do žlutooranžového či krvavě rudého hávu. Pokud na komiksech oceňujete bohatou paletu či hyperrealističnost, v ToQ nepochodíte. Na druhou stranu je-li pro vás nejdůležitější samotné vyprávění a ilustrace jsou jen nástrojem k jeho co nejvěrnějšímu zachycení bez zvlášť estetických ambicí, ToQ tento požadavek naplňuje mírou vrchovatou.

Také čtěte

Hra všech her podruhé

Ernestu Clineovi se před dvanácti lety podařil kousek, o němž sní všichni aspirující spisovatelé...

O tom, že Tarantinův život nejsou jen filmy a miriády detailů s nimi spojené se dozvídáme i na konci, který nám přibližuje vztah s jeho ženou, která se přes vzájemné zalíbení zpočátku nedokázala smířit s Quentinovou posedlostí filmovou tvorbou. O pár let později si však k sobě cestu našli a protože je Tarantinova choť z Izraele, závěr komiksu je, pro dnešní dobu příznačně, spojený s raketovým ostřelováním nového Tarantinova domova. Tarantino o Quentinovi je nekompromisní zachycení osobnosti, života a názorů svébytného až geniálního (to už nechám na vašem zvážení) umělce. Kniha obsahuje neskutečné množství zajímavostí z filmového světa a má co říct mnohem širší čtenářské obci než jen fanouškům Quentina Tarantina a jeho děl. Troufám si tvrdit, že každý cinefil v ní nalezne mnoho podnětného a to o tématech od sebe zdánlivě na hony vzdálených.

A tak tu vystupuje stejně tak titán filmové hudby Ennio Morricone, jako královna blaxploitation Pam Grier, nebo bývalý trestanec Danny Trejo (to je ten srandovní Mexikán z reklam na Mountfield, který je mnohem víc cool, než si většina z vás myslí). Dojem otevřené Tarantinovy zpovědi však nabourává konec, který dílo označuje za fikci. Jakkoliv je velká většina z děje ToQ založena na skutečnosti, nechává bohužel otevřená vrátka pochybám, jestli zrovna ta zajímavost, kterou jste nevěděli a která vás oslovila, je pravdivá či vymyšlená. Ostatně i Quentin Tarantino ve svých „historických“ filmech – Hanebný pancharti a Tenkrát v Hollywoodu – nakládá s realitou a fikcí zcela dle hesla Stephena Kinga „příběh je šéf“. Lze tedy vyčítat mixování fabulace se skutečností komiksu o něm?