Liškův a Isteníkův Fichtl je furt přechlastanej

Dejte prostému lidu závan nostalgie, a spokojenost se dostaví. Píše se polovina 80. let minulého století. Na malém městě a ještě menším plácku bouřlivě dospívá kluk Eda. Miluje Soňu, po které letí i všichni ostatní. Eda vyhlíží patnácté narozeniny, protože si koupí vysněného fichtla.

Také čtěte

Brno je můj domov, a tak to taky zůstane

Dobám, kdy Michala Isteníka znali především fanoušci Městského divadla Brno, odzvonilo. V posledních...

S cool motorkou po něm holky půjdou jako slepice po flusu. Zdá se, že skutečná nablýskaná žluto-bílá motorová kráska, která je furt přechlastaná kvůli oleji v benzínu, hraje na jevišti první housle. Jenže ve Fichtlbandu smyčcové nástroje nehledejte. Co v něm nechybí? Emanuel Míšek (autor představení) za bicími, Josef Fojta u  klavíru a Karel Simajchl s elektrickou kytarou. 

Fichtlband se zapojuje do děje zejména na konci a na začátku. Za vedoucí lano táhne Pavel Liška coby Eda, protože se statečně pere s kvanty monologů. Michal Isteník zase musí zvládat všechny vedlejší role. Umění improvizovat v nečekaných situacích se ve Fichtlu hodí vždycky, neboť prvoplánová legrace z  minulého režimu nestačí jako dostatečně silný nosný prvek. Neplánovaných situací a kiksů je na můj vkus až přespříliš, takže některé improvizace překračují hranice únosnosti. Porovnávání je přirozená lidská touha, ale je dobré mít na paměti, že máme neustále nasazené brýle nostalgie. Ať už skrz ně hledíme na minulé vzpomínky, nebo v budoucnosti koukáme nostalgicky na přítomnou minulost.