Na Biskupáku slastně hynout s Manon Lescaut v klíně

Na rozdíl od Pucciniho opery v Národním divadle Brno, která dominuje pompézní hudbou a opulentní scénou, sází provedení Městského divadla Brno spíše na romantické veršování. Jde o zápas mezi snem a realitou. V Mošově provedení se slova třpytí jako šperky, ale pod nimi je bahno zmaru typické pro 18. století. 

Také čtěte

Opera Manon Lescaut opět oslňuje diváky. Zlatokopku zabije honba za bohatstvím

Žena, kterou její milenec zaslepený láskou následuje až na konec světa. Půvabná opera o čtyřech...

Scéně Christopha Weyerse dominuje dvanáct vysokých sloupů, které svou monumentalitou i rozmístěním evokují sakrální architekturu. A zároveň, jako by z oka vypadly Mošově scénografii k Hamletovi. Proměnlivé nasvícení podtrhuje emoční vývoj postav. Kostýmy Andrey Kučerové působí étericky, jako by byly utkané z jemné pavučiny. Jejich vrstvení vytváří dojem křehkosti i ochranného závoje, který postavy obaluje a zároveň odhaluje. Hudba Lukáše Janoty je nejvýraznější v úvodu. Inscenaci rozkmitá do pohybu a postupem děje ustupuje do pozadí.

Barbora Slaninová nedělá z Manon prvoplánovou zlatokopku. Její Manon je zranitelná a naivní, ale zároveň si umí prosadit svoje. Je to rozmazlená holka, která ví, jak dostat, co chce. Martin Mihál hraje rytíře de Grieux jako kluka zamilovaného po uši, který se nechá vodit za nos. Znovu a znovu se k ní vrací, uvězněný ve vlastních iluzích. Pro něj je Manon nedosažitelná. Tiberge v podání Marca Salvadoriho působí jako tichý, klidný a rozvážný hlas rozumu. Není schopný cokoliv změnit. Nezachrání nikoho, jen přihlíží pádu.

Manon Lescaut v podání Městského divadla Brno se zasekla v pasti starých dogmat. Její příběh se drolí na klišé a vyčpělé představy. Postava Manon, která bez špetky sebereflexe tahá za nitky a zneužívá okolí, je vykreslená jako nevinná oběť tlaku společnosti, což její chování spíše omlouvá, než vysvětluje. Vizuálně je to místy až křehce nádherné a herci postavám dodávají lidskost. Při oslavě osmdesátého výročí divadla by kromě připomínky tradice a minulosti neměl chybět ani náznak směru, kterým by se současné divadlo mohlo do budoucna ubírat.