Opera Manon Lescaut opět oslňuje diváky. Zlatokopku zabije honba za bohatstvím

Český divák zná Manon Lescaut přede vším díky poetickému zpracování Vítězslava Nezvala. Pucciniho opera vychází spíše z původního francouzského románu Antoine-Françoise Prévosta d’Exiles z roku 1731. Tento román už na operní jeviště přenesl Jules Massenet v roce 1884. Pucciniho opera měla premiéru až v roce 1893 v Turíně. Jeho verze je oproti té francouzské kratší o jedno jednání, což je dle mého jen ku prospěchu věci.

Pro Štěpána Pácla je to první operní režie vůbec. Díky scéně Dragana Stojčevskiho se zaměřuje zejména na vizuální stránku, je nejen opulentní, ale také dostatečně neurčitá, aby umožnila zapojit diváckou představivost. Barevně dominuje zlatá a sytě červená. Na první pohled zaujmou orientální vzory. Symbolika vějířů naznačuje proměnlivost a křehkost osudů. Stejně jako se vějíř otevírá a zavírá, i Manonin život se střídá mezi luxusem a bídou.

Excelentní pěvecký výkon předvádí Jana Šrejma Kačírková coby Manon Lescaut. Málokdo umí zpívat tříčárkované tóny tak čistě a hlasitě jako ona. Dále mě oslovuje také Jiří Brückler jako její bratr. Parádní je zejména hudební na studování Ondreje Olose, který zároveň i dirigoval premiéru. Oceňuji nevídaně široké dynamické rozpětí orchestru. Zkrátka forte bylo pořádné forte a piano zase piano

Přestože u většiny oper nejsem na stejné vlně s jejich dějovou rozvleklostí, celkově je dojem z brněnské Manon Lescaut nad míru pozitivní. Intenzivní pocit ve mně zanechává hudba, u které odpočívá celé moje tělo. Jedinou výtku mám k dějové plytkosti. Přesto si odnáším morální po naučení. Se zlou se potáže každá žena, která se, byť jen na chvíli, rozhodne stát zlatokopkou.