Sorry, Baby: Film, který bourá stereotypy o traumatu

Režisérka a scénáristka Eva Victor ztvárnila rovnou i hlavní roli, profesorku anglistiky Agnès. Její život se od studentských let příliš nezměnil, žije stále stejným, skoro až studentským, životem v témže bytě, ve stejném kampusu. Je otázkou, nakolik by byl její život jiný a jak jej ovlivnil její bývalý školitel Preston Deckera. Film odkazuje na následky traumatické události prostřednictvím každodenních situací, mezi které patří neosobní setkání s lékaři a univerzitní byrokracií, nečekaná blízkost se sousedem Gavinem a záchrana v podobě malého opuštěného kotěte.

Také čtěte

Sbormistr – zborcené důvěry tón aneb intimní drama o křehkosti dětské duše

Jak hluboko může křehkou dětskou duši poznamenat zkušenost, na níž ještě nebyla připravena? Jak...

Jedním z největších přínosů snímku je, že odmítá předem dané šablony. Společnost má totiž stále tendenci představovat si oběti podle určitého stereotypu: zranitelné, pasivní, jednoznačně čitelné. Sorry, Baby ale ukazuje, že realita je mnohem složitější. Každý člověk reaguje jinak. Někdo se uzavře, jiní lidé naopak působí navenek silně, přestože uvnitř sebe nesou těžké břemeno. Film tím připomíná, že trauma není něco, co lze snadno rozpoznat nebo zjednodušeně zaškatulkovat.

Ačkoli se věnuje nesmírně citlivému tématu, nesklouzává k patosu. Právě naopak – v příběhu se objevují okamžiky lehkosti, humoru a nečekané něhy. Tyto drobné úsměvné momenty vytvářejí kontrast k těžším pasážím a z filmu dělají dílo, které není jen bolestivým svědectvím, ale i vyprávěním o lidskosti a schopnosti znovu hledat radost. Divák po jeho zhlédnutí neodchází emočně rozdrásaný, ale s pocitem, že viděl něco velice důležitého, ale zároveň divácky krásného. Kontroverzi, kterou film vyvolal, lze číst jako důkaz jeho relevance. V reakcích na Sorry, Baby se v komentářích objevují i hlasy, které trauma bagatelizují: „Vždyť se zas tak moc nestalo.“ Taková tvrzení ale sama o sobě odhalují podstatu problému. Pokud by se skutečně „nic nestalo“, proč cítil provinění ten, kdo ignoroval jasné „ne“? Proč měl potřebu už druhý den své chování reflektovat? Film tak nepřímo odhaluje zakořeněný společenský problém – tendenci zlehčovat zkušenosti, které nespadají do úzkého rámce všeobecně přijímaného násilí. A právě proto je tolik potřebné, že podobné příběhy dostávají prostor na plátně.

Sorry, Baby není jen filmem o jedné zkušenosti, ale i výzvou k širší debatě. Učí nás, že hranice každého člověka mají stejnou váhu, a že se trauma nedá měřit podle toho,, jak závažné bylo.. V tom spočívá jeho síla. Otevírá diskuzi, bourá tabu, a přitom zůstává filmem, který je divácky poutavý a esteticky citlivý. Jestli má mít současná kinematografie nějakou společenskou roli, pak právě tuto. Nastavovat zrcadlo, otevírat nepohodlná témata a ukazovat je jinak, než jsme zvyklí.