„Kašlete na známky, důležité je zdraví dítěte.“ Učitelka Štěpánka Cimlová bourá mýty o školství a staví děti na první místo
Terorizovala bratra hrou na školu, aby nakonec sama vytvořila vlastní vzdělávací cestu. O českém školství mluví bez obalu, inspiraci hledá v Kanadě i Nepálu a svým žákům dovoluje, aby jí nastavovali zrcadlo. Učitelka, influencerka a autorka metodiky Barevné klávesy. Štěpánka Cimlová má jasno: vzdělávání má být srozumitelné, spravedlivé a hlavně lidské.
Kdy jste se rozhodla pro učitelskou dráhu? Byl to sen odjakživa, nebo jste se k němu musela postupně propracovat?
Myslím, že někomu něco vysvětlovat nebo mu organizovat zábavu, nejlépe obojí najednou, je prostě moje přirozenost. Jako malá jsem svými hrami na školu tak trochu terorizovala bratra a bratrance, nicméně pozitivní bylo, že si sami chodili pro nášup a chtěli, abych jim vymýšlela různé aktivity. Jinak se nějaké formě učitelství věnuju už od střední školy, začínala jsem na malotřídce s angličtinou a přes různé soukromé a státní školy jsem zakotvila ve vlastní komunitní a nyní hudební škole.
V jednom ze svých videí na sociálních sítích zmiňujete, že vaše znalosti a zkušenosti učit nemáte v 90 % z vysoké školy. Jak se tedy jako pedagog vzděláváte?
Kdybych se spoléhala jenom na vysokou školu, byla bych hodně nevzdělaný pedagog. A kdybych se spoléhala jenom na čistě pedagogické vzdělání, které jsem si doplnila dodatečně, byla bych vyloženě otřesný, zpátečnický pedagog. Vzdělávám se dost eklekticky, ale vlastně pořád. Čtu vše po kouscích a na přeskáčku, sleduju různé autory na sociálních sítích, sleduju vlastně veškeré dění kolem školství a neustále vyhodnocuju, co se mi hodí a co ne, co je evidentně tvořené pro žáky a co je jenom hloupá fantazie nějakého pedagogického teoretika. Z akcí pro učitele byla skvělá Letní škola moderní didaktiky od Roberta Čapka, se kterým jsme později napsali společnou knihu Aby škola neškodila.
Aktivita na internetu může být v některých situacích vnímána jako trochu kontroverzní téma – jak ten celý virtuální život jejich paní učitelky vnímají vaši žáci?
Na sociálních sítích jsem začala být vidět v době covidu, těsně po tom, co jsem definitivně odešla ze státního školství a otevřela si vlastní školu, takže víceméně každý, kdo ke mně děti dá, ví, do čeho jde. Žáci, kteří ke mně chodí na hudebku, moje videa sledují a docela často se mnou diskutují. Je jim logicky sympatické, že jsem na jejich straně a hlásí mi různé prohřešky svých učitelů. Někdy se dozvídám šílené věci. Pak se samozřejmě taky děje to, že jsou mnou naočkovaní, takže když sklouznu k nějaké hloupé účovské praktice, začnu je třeba komandovat, hned si mě srovnají. Jsou sebevědomí a drzí, a tak je to správně.
A jak to vnímají rodiče? Setkala jste se s nějakými pozitivními/negativními postoji?
Setkala jsem se doslova se vším, ale krása vyhraněného veřejného projevu tkví v tom, že lidé přesně ví, do čeho jdou, co ode mě můžou čekat, a co ne.
Moc se netajíte tím, že by si české školství zasloužilo velký obrat. Jak by školství vypadalo ve vašem ideálním světě?
Někdy si říkám, že nejjednodušší řešení by bylo prostě udělat CTRL+C, CTRL+V a převzít kanadské školství, protože já osobně mu vděčím za téměř vše, co dnes umím a čím jsem. Kanadské školství jde cestou volitelných předmětů, kdy každý semestr máte jenom čtyři předměty, každý den ty samé, jenom v jiném pořadí, na každý předmět máte hodinu a půl a v klidu na něčem pracujete. Celý půlrok se skutečně něčemu smysluplně věnujete. Základem všeho je individualizace, kterou u nás sice hlásáme, ale vůbec nevíme, jak na to. Chceme po učitelích, aby se rozčtvrtili, po žácích zase, aby se detailně rozvíjeli ve 45minutových rychlokurzech. Po šílenství na českém osmiletém gymplu mi ten rok na kanadské střední doslova zahojil mozek, i když s některými toxickými návyky z gymnázia bohužel bojuji doteď.
Ožehavým tématem posledních let jsou domácí úkoly. Jak se na celou tu problematiku díváte vy?
Jakmile dáte důraz na jakoukoliv domácí přípravu, okamžitě diskriminujete žáky, kteří doma nemají ideální prostředí a zvyšujete rozdíly v přístupu ke vzdělání, což je špatně. Nejlepší a často jediná možnost, jak se vymanit z chudoby nebo sociálního vyloučení, je vzdělání. Škola musí být dostupná všem a všichni se v ní musí cítit podpoření. Jakákoliv překážka, ať už systémová nebo vymyšlená konkrétním učitelem, jde proti vzdělanosti a škodí celé společnosti.
Co může rodič udělat pro to, aby se dítě chtělo vzdělávat i samo doma? Jak ho k tomu může vést?
Dítě se přirozeně vzdělávat chce. Neexistuje dítě, které by se chtělo jen tak bezcílně poflakovat. Pokud se tak projevuje, udělal někdo chybu v jeho vzdělávání nebo výchově a je třeba hledat, jak ji napravit. Vždy apeluji na rodiče, ať jsou na straně dítěte, protože to má vždycky pravdu. Děti ještě nejsou zkažené nesmyslnými pedagogickými a výchovnými postupy, mají intuici. Málokdy manipulují, vždy jenom vyjadřují, byť někdy neobratně, své potřeby. Je třeba zahodit paranoiu a ukřivděnost a zkusit navnímat, o jaké potřeby jde.
Jedničky a pětky – co byste vzkázala rodičům, kteří lpí na samých jedničkách a boří svět kvůli pětce z látky, kterou sami často nechápou?
Lpění na známkách vychází ze strachu a já rodiče chápu. Bojí se o budoucnost svých dětí, o uplatnění ve světě, který je čím dál nejistější a složitější. Nicméně jako někdo, kdo se v něm uplatnil a zná spoustu dalších, kteří se uplatnili i daleko lépe, radím – kašlete na to. Kašlete na známky, kašlete na školu. Nejdůležitější je duševní zdraví. Vždyť se přece odjakživa říká, že zdraví máme jen jedno. A dnes to platí dvojnásob. Většina z nás se bude živit hlavou a ta musí být v pořádku.
Nedávno jste byla v Nepálu, o jakou zkušenost šlo?
Dokumentovala jsem práci několika českých učitelů i neučitelů. Bylo zajímavé pozorovat rozdíl mezi nimi. Projekt trvá 14 dní a dobrovolníci učí buď samostatně nebo ve dvojici jeden předmět, který byl vybrán ve spolupráci s místní školou, aby dětem přinesl co nejvíce užitku.
Získala jste tam nějaké zkušenosti, které chcete aplikovat i do učení v Čechách?
Od místních učitelů jsme se toho mnoho nenaučili, pedagogicky jsou v Nepálu i Indii bohužel hodně pozadu. Na druhou stranu musíme ale vnímat místní realitu, která je strašně náročná, troufnu si říct, že pro běžného Evropana dlouhodobě až nezvládnutelná. Život v rozvojové zemi je těžký nejen v každodenních detailech, kdy nemáte pohodlí splachovacího záchodu, teplé vody, měkké postele apod., což lidem ubírá energii (v zimě místní stráví půl dne jenom nošením vody), a ještě musíte projít náročným vzdělávacím procesem plným drilu a místy i násilí, od tří let jste odloučení od rodiny a nikoho nezajímá, jak se u toho cítíte. Nikoho nezajímá ani vaše zdraví. Jak řekla ředitelka nepálské školy – když jste v Nepálu nemocní a nemáte peníze, umřete.
Jste autorkou metodiky „Barevné klávesy“ ve hře na klavír. Jaký je hlavní princip této výukové metody a v čem se liší od tradiční výuky hry na klavír?
Princip je jednoduchý, učíme se hrát normálně podle not, jenom jsme si je obarvili a spolu s nimi i klávesy, na které nalepíme barevné nálepky. Klavír se tak promění v duhovou hračku, stane se okamžitě nejen atraktivním, ale především srozumitelným komukoliv, kdo k němu přijde poprvé.
Jak mohou Barevné klávesy pomoci dětem s poruchami učení?
Barvy jsou užitečná vizuální pomůcka a mám bohatou zpětnou vazbu od speciálních pedagogů či arteterapeutů, že pomáhají při čtení not a aktivnímu provozování hudby obecně. Při tradiční výuce si 90 % lidí noty popisuje písmenky, což je jednak nuda a jednak se ve výsledku hraje podle písmenek a lidi se noty nikdy nenaučí plynule číst, vždy si je musí nejdřív popsat.
Když si ale noty obarvíte, fixujete si rovnou jejich vizuální podobu a neuhýbáte okem k písmenku. Děti i dospělí většinou po pár týdnech až měsících barvy už nepotřebují, základní noty se jim vryly do paměti. Jedinou stížnost, kterou jsem obdržela, byl žertem sepsaný apel, že pro barvoslepé to tedy moc není. Tomu se nedá oponovat.
je pedagožka vystupující na sociálních sítích pod pseudonymem Štěkánka the Učitelka. Jako influencerka se zabývá primárně reformou vzdělávání a je autorkou metodiky Barevné klávesy pro výuku hry na klavír. Její často virální videa jsou hlasem pro ty, kteří ve škole zažívají různé nepříjemnosti, ať už se jedná o žáky, rodiče nebo učitele.
