Nový film o Ležácích poodhalí další tajemství vyvražděné obce
Režisér a scénárista Miloš Pilař (62) se po dokumentu Ležáky 42, který šel do 60 zemí světa, pustil společně s Tomášem Magnuskem také do celovečerního hraného filmu připomínajícího tuto lidskou tragédii. V něm se odkryje a poodhalí dosud neznámé okolnosti celého dramatu. Před natáčením jsme vyzpovídali Miloše Pilaře.
Jak jste se vůbec dostal k tématu Ležáky?
Kamarádka mi před lety věnovala knihu o Ležácích. Prý je to téma zajímavé spíše pro mě, protože se historii věnuji. Po začtení jsem zjistil, že historii Ležáků vůbec neznám. Bydlel jsem tehdy ještě ve Slatiňanech, ale měl jsem shodou okolností nedaleko Ležáků vyhlídnutý lom, kam jsme se později s manželkou přestěhovali.
To ale ještě neznamenalo, že se do Ležáků 42 pustíte?
Ano, ale v té době za mnou přišli kluci z filmového štábu, se kterými jsme dokončovali náš čtvrtý dokument, a ptali se mě, co bude dál. Tak jsem jim začal o Ležácích vyprávět. Pak jsem oslovil Vojtu Kyncla, jenž napsal o Ležácích disertační knížku. Využíval při ní hodně německých zdrojů, včetně spisů gestapa. Nakonec jsem se taky pustil do studia archivních materiálů.
Například?
Byl jsem v archivu Krátkého filmu, kde jsem hledal návrat Jarmily Šťulíkové dovezené do Lidic kriminálním inspektorem Josefem Ondráčkem z Německa. Tvrdili, že její záběr nemají. Přesto jsem si dokument pustil. Chtěl jsem vybrat jen pár záběrů, protože se muselo za vteřinu zaplatit Krátkému filmu 220 korun. Na údajném konci filmu se na obrazovce objevila černá obrazovka oznamující konec filmu. Než jsem však kazetu stačil vypnout, obraz opět naběhl a objevily se na něm záběry Ondráčka, jak drží v náručí malou Jarmilu Šťulíkovou.
Co bylo dál?
S historickými záběry mi pomohl Aleš Sýkora, velký sběratel starých filmů. Má místo obýváku projekční kamery a místo ložnice kino, kde opravdu promítá. Nabídl mi dobové týdeníky, abych si je zdigitalizoval.
Stihl jste se setkat i s nějakými pamětníky?
Ne. Všichni byli v té době už mrtví. Sešel jsem se ale s některými pozůstalými. Jejich výpovědi využívám v připravovaném filmu. Bavil jsem se i s Jardou Klemešem (příslušník paradesantního výsadku za druhé světové války - pozn. red.), který mi řekl věci, které jsem ale mohl zveřejnit, až tady nebude. Zatím jsem to ven nepustil, protože bych to chtěl použít v dalším filmu. Setkal jsem se aspoň s přeživšími dětmi, sestrami Šťulíkovými.
Co vám řekly?
Provdaná Marie Jeřábková byla trošku skeptická. Moc nám nevěřila, že dokážeme vytvořit dobrý film, ale fandila nám. Když jsem jí donesl hotový film ukázat, řekla mi: „Klobouk dolů, podařilo se vám to udělat dobře.“
A Jarmila Doležalová?
Ta se se mnou vůbec nebavila. Slušně mě pozdravila a odpověděla mi, že ostatní zařídí její dcera. Takže jsem se potom bavil jen s ní. Nakonec spolupráce nedopadla. Chtěl jsem Ležáky natočit podle sebe, nikoliv z pohledu někoho jiného. Na hotový film jejich názor neznám.
Prozkoumávali jste před natáčením i přilehlé lomy?
V lomu Hluboká se nemohlo nic najít, protože ho později zatopili. Navštívil jsem alespoň osudnou, ještě stojící, strojovnu, kde byla za války vysílačka. Viděl jsem v dutém stropě i díru, kde ji ukrývali. Jenže lom změnil v devadesátých letech majitele, a ten nechal strojovnu zbourat.
A ostatní lomy?
Je tam v popředí ještě malý lom, který byl mladého Šťulíka, kam Němci ležácké obyvatele nahnali. Druhý přilehlý lom je pod vodou a hluboký je asi 10 metrů. Nic tam nebylo. Dnešní velký rybník neexistoval, protékal tudy jen potok.
A co v samotných Ležácích?
Ležáky byly zajímavé tím, že je Němci hned nezbourali. Přestaly je po popravách zajímat. Oproti Lidicím tady žilo jen pár lidí. Kdyby se tehdy lidé drželi stranou, domy dnes možná ještě stojí. Jenže všude začali dávat svíčky do oken prázdných baráků, a to byl problém. Karel Andrák to nahlásil a Němci do Ležáků znovu vlítli. A když uviděli pietní místa, poslali do obce pracovní četu s cílem vše zlikvidovat.
Pojďme do současnosti. Jak se zrodil nápad udělat celovečerní film?
To vymyslel před šesti lety herec Míra Novotný z Ypsilonky, který bydlí nedaleko. S tím nápadem přišel za Tomášem Magnuskem a potom přijeli za mnou, jestli bych byl odborným poradcem a napsal jim scénář. Jenže do natáčení hodil vidle Covid. Museli jsme proto čekat, než zcela pominul. Časem se ze mě stal, vedle Magnuska, i režisér. Magnusek pracuje s herci a já mám na starost kameru, kompozice obrazu a scény.
Jak se vám pracovalo na scénáři?
Navštěvoval jsem osudná místa a hodně poslouchám myšlenky, které mi přichází na mysl. Při přípravě filmu Ležáky 42 jsem přijel do Ležáků je nasát.
Jak se nasávají myšlenky?
Seděl jsem tam na lavici nad mlýnem a najednou se mi začaly v hlavě promítat různé obrazy. Uviděl jsem dítě, jak sedí na nočníku a vedle něj vařila matka. Do toho přicházeli Němci. Jeden z nich sebral dítě z nočníku a odešel s ním pryč. Později, při promítání Ležáků 42, za mnou přišel pan Švadlenka a prý jestli jsem četl jeho výpověď. Řekl mi, že den po vypálení přišli s babičkou do jednoho baráku, ve kterém byl nočník s výkalem. Němci z něho to dítě skutečně sebrali. Byl jsem rád, že se moje vize potvrdila.
Kdy se začne nový film natáčet?
V květnu, hotovo by mělo být za rok. Do kin půjde na výročí Ležáků v roce 2027, tedy 85 let po jejich vypálení. Ze začátku se budou natáčet scény kolem mlýna a kolem samotných Ležáků. Stavíme Tomkův dům, který musí do podzimu vyhořet, protože není postavený tak, aby vydržel nápory sněhu a větru. Natáčet se bude i v nedalekých dvou mlýnech, do kterých shodou okolností jezdil poslední ležácký mlynář Švanda, ještě jako učedník. Filmový štáb bude nějakou dobu i na letišti v Chrudimi. Rota Nazdar nám dala k dispozici kus trupu letounu Halifax, který mají postavený. Film bude diváky provádět od roku 1941 až 1954.
Kdo se ve filmu představí?
Hlavní roli obstará Martin Dejdar, který hraje starého Karla Tomka. Jeho filmovou partnerkou bude Nataša Burger. Mladého Šťulíka ztvární František Skopal, jeho otce si zahraje jeho pravý táta Svatopluk Skopal. Karolína Krézlová bude Šťulíkova přítelkyně. Starou Šťulíkovou zpodobní Irena Lustigová, jejím manželem bude Igor Bareš. Tetu Kouřilkovu si zahraje Vanda Hybnerová. Jen ještě nemáme vybráno, kdo bude představovat Heydricha.
Spolupracovali jste aspoň na tomto filmu se sestrami Šťulíkovými?
Mluvili jsme o tom spolu, nabízeli jsme jim spolupráci, ale byli jsme odmítnuti.
Dozvěděl jste se od Ležáků 42 do současnosti nějaká nová fakta?
Ano, nejen co se týče rodinných vazeb. Čechovi vyhráli v roce 1927 velkou částku v loterii. Paní Čechová koupila vnucený los od Šťulíka staršího za sedm korun. To byla tehdy půlka její denní mzdy. Za týden zjistila, že vyhrála hlavní cenu. Kolik to bylo, ale nikdo nevěděl. Jen se říkalo, že jsou Čechovi milionáři. Během probírání archivem jsem narazil na noviny z tehdejší doby, kde jsou vyfoceni v bance při přebíraní zlatých dukátů. Částku a další okolnosti si ale nechám do filmu.
Co s výhrou udělali?
To nikdo neví.
Mají Ležáky ještě nějaké tajemství?
Určitě ano. Například to, proč paní Šťulíkovou, maminku jediných přeživších dvou dětí, její rodiče a rodiče manžela, hned Němci nepopravili. Zřejmě tam musela proběhnout nějaká domluva s gestapem. A důvod? Třetí dítě, sourozenec sester Šťulíkových. Příbuzným totiž v únoru 1942 oznámila, že je těhotná. Do konce listopadu byla v Terezíně, kde mohla porodit. Teprve pak ji odsunuli do Osvětimi, kde 17. ledna 1943 zemřela na zánět pobřišnice. Otce přeživších dcer nemohli Němci nechat přežít, protože se přímo podílel na pomoci výsadkářům.
A její rodiče?
Otec František Pelikán zřejmě přežil koncentrační tábor díky těhotné dceři. A jeho manželka, Františka Pelikánová byla převezena rovněž do koncentračního tábora, kde zemřela. Oba staří Šťulíkovi nacistický tábor také nepřežili.
Vraťme se ještě zpátky k možnému sourozenci sester Šťulíkových. Důkaz se tedy nenašel?
Zatím ne. Své třetí vnouče se do roku 1948 snažil najít také Pelikán. To samé udělala jeho vnučka v roce 2002, také bezvýsledně.
Jak moc je reálné, že se někdy ukáže pravda?
Možná se ukáže po odvysílání filmu. Doufáme, že ho budeme moct distribuovat i v Německu. Pak se může ozvat nějaké potomstvo a přijet do Včelákova za Doležalovými na testy DNA. Každopádně také o tom bude náš film. Nechme se překvapit, co nám budoucnost v tomto směru přinese.
* Petr Podroužek, foto: autor
Režisér a scenárista Ležáků 42.
Ležáky byly vypáleny 24. června 1942 za pomoc českým parašutistům během heydrichiády. Zavražděno bylo 33 obyvatel Ležáků, z toho 18 žen a 15 mužů. Jedenáct dětí mladších patnácti let našlo smrt v plynovém voze. Přežily zřejmě jen dvě děti, sestry Šťulíkovy. Jarmila (1939) a Marie (1941 - 2018) poté vyrůstaly v Německu jako Camilla a Rosemarie.
