Jak se rodí herecký výkon: Herecká koučka Lenka Olšanová o práci, vzdělávání i knihách
Herecká pedagožka a acting coach, Lenka Olšanová, která v práci propojuje divadlo, film i psychologii, mluví o tom, jak se rodí dobrý výkon před kamerou, proč v herectví nehledá utrpení a co ji vedlo k založení vlastních workshopů.
Věnujete se herecké pedagogice i koučování. Jaký impuls vás vedl k této profesi?
Nešlo ani tak o impuls, jako o prostředí, které mě zřejmě formovalo. Tím, že byl můj táta šermíř, kaskadér i příležitostný herec, jsem trávila už od dětství čas po různých natáčeních i vystoupeních. Na place jsem byla ještě dřív než na prknech, takže jsem o natáčení nestačila mít ani žádné sny nebo iluze. Byla to zkrátka náročná, celodenní práce. Jednou v mrazu, podruhé v horku. Divadelní prostředí mi přišlo mnohem víc zábavnější a jakmile to jenom trochu šlo, začala jsem chodit do dramatického kroužku. Ale čím jsem byla starší, tím více zájmů jsem měla, takže jsem si kromě herectví například přivydělávala jako asistentka režie.
Acting coach je v České republice poměrně nová profese – zkuste čtenářům krátce popsat, co je vlastně náplní vaší práce.
Nejvíc se mi líbí přirovnání ke sportovnímu trenérovi. Jen já trénuji herce před hereckým výkonem místo zápasu. Stejně jako sportovní trenéři, acting coachové ladí a hledají správnou techniku na výkon a připravují herce i mentálně. Mým úkolem je, aby byl herec co nejlépe připraven, a to jak textově, tak herecky. Ale také, aby se herecky, fyzicky a psychicky úplně nevyčerpal a měl energii na další projekty.
Co pro vás osobně znamená vzdělávání? Vnímáte ho jako proces, který někdy končí, nebo jako celoživotní postoj?
Naše rodinné heslo je, že investice do vzdělání vám nikdo nikdy nevezme. Část mé rodiny totiž byla za války i za komunistického režimu perzekvovaná a mnohým zbylo jenom to, co měli v hlavách. Je to celoživotní postoj, určitě. Pro mě je vzdělání hlavně cesta, jak lépe porozumět lidem kolem sebe i sami sobě.
Je něco, co byste v systému vzdělávání herců ráda změnila?
Myslím, že dneska se už dějí změny k lepšímu. Konečně přibývá škol filmového herectví a empatických hereckých pedagogů nejen v praxi, ale i na divadelních školách. Ze zahraničí se mi líbí například trend, kdy studenti filmového herectví mají i předmět režie a kamera, aby mohli být v budoucnosti na place lepšími partnery ostatním tvůrcům. Je to právě opak dříve upřednostňovaného přístupu, že herec má být „slepé dítě vedené za ručičku“. Asi jako každý učitel bych obecně ráda viděla ve školství inovaci a moderní přístupy s ohledem na rozmanitost osobností žáků. V herectví bych ráda konkrétně slyšela méně stereotypů o tom, že dobrý herecký výkon souvisí s chudobou, traumatem nebo utrpením. To, že se nějaký z herců narodí do spokojeného a láskyplného prostředí a nepotkal ho žádný traumatický zážitek opravdu nemusí být překážka pro rozvoj talentu a netřeba takový traumatický zážitek hledat. Já osobně jsem za těch 15 let, co učím, žádnou paralelu mezi utrpením a následným úspěchem herců nenašla.
V jednom rozhovoru jste zmínila, že práce hereckého kouče je hodně o psychologii. Jaké dovednosti to od vás jako kouče vyžaduje?
Schopnost rozpoznat, která herecká technika danému klientovi/studentovi sedí a která naopak ne. Na to je třeba nejen znalosti hereckých technik, ale právě i ta psychologie a empatie. Tato schopnost se špatně předává, ta přichází až s roky praxe. Pro práci s dětským hercem je nezbytná znalost vývojové psychologie a třeba umět odhadnout, kolik hodin se dokáže soustředit, kdy mu dochází kapacita a kdy už opravdu nemůže. V neposlední řadě řeším, jak roli uzavřít a jak se s ní po ukončení projektu rozloučit.
Vy jste sama založila workshopy Před kamerou, co vás k tomu vedlo?
Vedla mě k tomu právě absence školy filmového a seriálového herectví, kterou jsem sama jako herečka v té době potřebovala a hledala, protože taková v Česku nebyla. Za takovým studiem se většinou jezdilo do zahraničí, nejčastěji do Ameriky. Online možnost tenkrát ještě neexistovala, za vším se jezdilo nebo kupovalo v knihách. V roce 2014 jsem oslovila aktivní tvůrce z filmového a televizního prostředí a začala jsem pro studenty a absolventy divadelních škol pořádat přednášky a praktická natáčení. Doteď je pro mě důležité, aby moji lektoři byli současní a aktivní tvůrci, jejichž seriály nebo filmy jsou známé.
Tématem čísla jsou kromě vzdělávání i knihy. Jakou roli hrají ve vašem životě?
Knihy jsem od dětství měla ještě raději než herectví a jednou jsem dostala poznámku „Čte si pod lavicí Mládí v hajzlu,“ což byla taková populární knižní série od C. D. Payne. Ani maturita z české a světové literatury moje knihomolství nevyléčila – to až povinná četba ke státnicím. Pár let jsem nemohla knihy ani vidět, ale teď už je to zase dobré, jen jsem knihy vyměnila za filmové scénáře.
Existuje nějaká role nebo text, který vás výrazně „vychoval“? Něco, co vás profesně nebo lidsky zásadně posunulo?
To vím zcela přesně. Bylo to ještě v dramatickém kroužku v Lužánkách, kde učil tehdy výborný Tomáš Doležal a mohlo mi být tak 12 let. Rozdal nám text Celé léto v jediném dni od Raye Bradburyho. Povídka je o šikaně a dojímá mě dodnes. Bylo to mé první velké setkání s hereckým vžitím se do role i do příběhu.
Dlouhodobě pracujete i v mezinárodním prostředí. Co vás setkávání s herci nebo studenty z jiných kultur naučilo o českém způsobu práce s herectvím a textem?
Určitě mě mezinárodní prostředí naučilo většímu nadhledu a vlastně taky diplomacii. Ve všech těch mezinárodních souborech (ať už to byl The Bear Educational Theatre, Prague Shakespeare Company nebo třeba Script for Brains) bylo tolik různých kultur a herců z různých poměrů i s přístupem k životu, že nemělo cenu se ptát, kde má kdo kořeny. Nejvíc o nás stejně řekl způsob, jakým jsme se herecky vyjadřovali.
Vaše profesní dráha spojuje herectví, pedagogiku i jazykovou práci. Jak se ve vašem životě tyto oblasti navzájem ovlivňují?
Myslím, že nejvíc se mi to podařilo propojit právě v The Bear Educational Theatre, kde jsme jezdili po Evropě a vyučovali děti na školách angličtinu formou divadelních představeních. Nejlepší to pro mě bylo ve Francii, protože jsem anglickou show mohla prokládat komunikací s žáky ve francouzštině a propojila tak divadlo, pedagogiku i oba jazyky ve kterých pracuji. V současnosti se mi to propojuje už jen na zahraničních natáčeních, kdy můžu třeba na setu zaskakovat případně i jako acting coach pro anglicky mluvící děti.
Věnujete se i výuce herectví v angličtině. V čem je pro české herce výzva hrát v cizím jazyce – a co se tím učí o sobě?
Hrát v cizím jazyce je pro mě výzva pořád. Nejvíc jsem ze začátku byla naštvaná na český dabing a překlady, protože jsem díky tomu měla špatný přízvuk a neznala originální názvy literárních ani filmových děl. To mi překáželo hlavně v improvizaci. Když někdo z kolegů při show citoval nějakou všeobecně známou pasáž z knihy nebo seriálu, chvíli mi v roli trvalo si ji přiřadit, protože u nás jsme v 90. letech sledovali seriál pouze s dabingem. Velkou výzvou pro mě byla například pauza kvůli mateřství, kdy pro mě najednou nebylo možné se dvěma malými dětmi pravidelně jazyk trénovat ve Francii nebo na zkouškách v anglickojazyčném divadle. A jazyk – a myslím tím doslova ten co mám v puse – zlenivěl. Stejně tak jako slovní zásoba a bylo pro mě mentálně i artikulačně těžké anglickou i francouzskou výslovnost znovu “nahazovat”.
Co byste poradila mladému člověku, který sní o herectví, ale zatím tápe a neví, kde začít?
Poradila bych jim ať hlavně začnou – jakkoliv. Hereckých kurzů pro začátečníky je dnes spousta. A také ať se právě nesoustředí na nějaký konkrétní úspěch, ale ať se místo toho snaží užívat si tu cestu za snem – tu radost z tvorby a ten proces jako všechny ty lekce tance, lekce herectví, zkoušky v divadle, korepetice nebo třeba i studentská natáčení a castingy. Když ho bude jakákoliv ta herecká disciplína opravdu bavit a naplňovat, on už si toho jednou někdo všimne a tu šanci mu možná dá.
Na čem právě teď pracujete – a co vás momentálně profesně nejvíc baví nebo inspiruje?
Jeden takový krásný projekt byl dvoudílný film Gerta Schnirch v režii Tomáše Mašína, na který jsem herecky coachovala Lucii Štěpánovou do role Barbory, pak jsem dokončila herecký coaching do další série Extraktorů v režii Jana Pavlackého. Dále ještě coachuji Anežku Rusevovou na německy mluvenou roli pro německý film Blok 10, který se bude brzy natáčet v Berlíně a herečku Petru Bučkovou, se kterou aktuálně pracujeme rovnou na třech rolích, akorát zatím nemůžu čtenářům prozradit, na kterých. Jako herečka se připravuji na roli v angličtině v americkém short filmu s názvem The Tile Factory, kde ztvárňuji po boku amerického herce Briana Caspa roli prokurátorky. Je to asi trochu klišé, ale stejně mě nejvíc baví a inspirují moji dva synové ve věku dvou a čtyř let i když vím, že bych místo toho mohla jmenovat nějakou televizní minisérii od Netflixu a být hrozně cool, ale to bych hrozně kecala.
je herečka, acting coach a zakladatelka workshopu Před Kamerou. Divadlu se věnuje již více než 20 let a od roku 2015 se také zabývá herectvím na kameru. Pedagogickou cestu si vybrala už výběrem studijního oboru na JAMU a od té doby jejími lekcemi prošlo více jak 900 studentů. Zároveň na Prague Film Institutu učí v angličtině obor Film Acting.
