Po účasti ve finále České Miss mi rychle spadly růžové brýle

V modelingu se pohybujete již od dětství. Jak jste se k němu dostala?

Od dětství mě rodiče vedli ke sportu. Ať už to byl Sokol nebo později atletika a házená, vždy jsem se intenzivně věnovala sportu. Modeling jsem vnímala skrze soutěž Miss z televize a práce modelky je (nebo alespoň v mém věku byla) pro každou dospívající slečnu atraktivní, zajímavá, byť spíše nedosažitelná. Chtěla jsem si to vyzkoušet a prvně jsem na přehlídkovém mole stála při Miss domu dětí a mládeže v Uherském Hradišti v roce 2000, to mi bylo 13 let. Byla to první zkušenost a moc se mi to líbilo. V tom roce jsem dostala i nějaké nabídky na focení v rámci okresu, začala spolupracovat s Klubem módy, který organizoval několik módních přehlídek ročně, a myslím, že nebýt úrazu a operace kolena, tak jsem u regionální úrovně skončila. Hrála jsem závodně házenou, trénovala každý den, o víkendech byly zápasy, turnaje, a ten intenzivní režim byl pro tělo náročný. Začala jsem mít problémy s koleny, přišla první operace, pak druhá, jelikož jsem měla zpřetrhané křížové vazy. A tehdy jsem se musela rozhodnout, jestli chci dále sportovat a nohu mi otevřou hodně, nebo chci menší zákrok, ale na závodní sport už to nebude. Zvolila jsem druhou variantu a postupně po rekonvalescenci měla najednou spoustu času. Nebyly tréninky, zápasy ani turnaje… a tak jsem dala větší prostor modelingu, jezdila do Prahy a působila jako modelka i v zahraničí. Po pár letech vše vyvrcholilo účastí v národní soutěži krásy Česká Miss 2007.

Jak vzpomínáte na svou účast v soutěži a následně i post ředitelky?

Nedá se to vůbec srovnávat. Je to jako kdybyste byl žákem základní školy a následně jejím ředitelem. Jsou to dva velmi odlišné břehy řeky. Každá zkušenost byla velmi zajímavá, ale když jsem byla soutěžící, řešila jsem vlastně triviální starosti. Abych nepřibrala, abych se dobře připravovala, abych vše zvládla, abych na pódiu nezakopla… Když soutěž spoluvlastníte a vedete, máte násobně více starostí. Do soutěže jsem v roce 2016 vstupovala s mnoha dobrými úmysly, rozšířením o charitativní aktivity, nápady na inovace i na obohacení o to, co mně samotné tam před mnoha lety z pozice soutěžící chybělo. Bohužel jsme však řešili na pozadí tolik starostí, nedořešených věcí i komplikací po předchozím vedení, že se většina času i energie věnovala především tomu. Každopádně to byla velká životní zkušenost.

Vydala jste i autobiografickou knihu o Miss a modelingu. Co vás přimělo k jejímu sepsání a co bylo jejím cílem?

Ano, v roce 2015 jsem vydala svoji první knihu Miss, sny vs. realita, ve které jsem se ohlížela zpět. Kniha byla sepsáním toho, co mě vlastně k soutěži Miss i modelingu vedlo, jak byla mnoho let účast ve finále národní soutěže krásy mým snem i jak se mi to nepodařilo napoprvé a jaké překážky jsem musela zvládnout. Takže i když je kniha o mojí životní cestě, tak je celá sepsána inspirativně, tak, aby čtenáře podpořila na jejich životních cestách, na jejich cestách za jejich sny, aby se nevzdávali a šli přes překážky za tím, po čem touží. To bylo mým hlavním cílem. Druhá část knihy je pak o tom, jak jsem ten svůj sen měla vysněný přes růžové brýle a jak, když se mi skutečně podařilo být finalistkou České Miss 2007 a následně jsem se umístila druhá a reprezentovala Českou republiku na Miss Earth, jsem zjistila, že ta realita je úplně jiná. Soutěž Miss je skvělá zkušenost, otevře vám dveře k novým příležitostem, ale neznamená to, že po zisku titulu máte hned vše. Myšleno spoustu práce v modelingu, lukrativní zakázky, velké výdělky... Je nutné na sobě pracovat dál, stát nohama na zemi a umět příležitostí využít. Zároveň v knize mluvím i o tom, co mě po úspěchu překvapilo či šokovalo a jak mi rychle ty růžové brýle spadly.

Hodně se věnujete dobročinným projektům, například podpoře vzdělání dětí v Bangladéši. Na čem dalším pracujete?

Jsem vděčná za vše, co mi život nabídl. Jako věřící člověk řeknu za všechna požehnání, která mi Bůh dopřává. Neznamená to jen cestu růžovou zahradou, ale i tak děkuji za to, že žiju v nadbytku, v míru, jsem zdravá, vzdělání je samozřejmostí… Proto beru jako přirozenou součást života to, že bych neměla chtít jen brát, ale měla bych i dávat. Těm, kteří tolik štěstí neměli, těm, kteří to potřebují. Kromě toho, že jsem už několikrát vyráběla panenku pro Unicef v rámci projektu Adoptuj panenku a zachráníš dítě a posílám příspěvky na vybrané charitativní organizace, jsem aktivní ve dvou směrech. Tím prvním je bezplatné dárcovství krve. Jsem od roku 2007 pravidelným dárcem a mám za sebou už více než 30 odběrů. Krev není vyrobitelná a stále je jí nedostatek. Je potřeba při operacích, léčbě závažných nemocí, vyrábí se z ní léky… Takže daruji bezplatně krev a snažím se k tomu inspirovat i druhé. Mnoho známých tváří se průběžně přidalo. Nedělá mi sice dobře se na to dívat, ale reálně to vlastně nebolí. Druhým směrem je podpora vzdělání a výživy dětí v Bangladéši, které se věnuji od roku 2009. Byla jsem tam dvakrát a vím, jak už jeden dolar denně může měnit dítěti život. V roce 2016 jsem otevřela první základní školu v Katabari, na kterou se mi díky mnoha českým sponzorům podařilo získat finance, a letos se začíná stavět druhá základní škola v Sainamari u hranic s Indií. V červenci jsem organizovala Charitativní garden party mého Nadačního fondu 4U2 v hotelu Augustine a díky této akci se podařilo vybrat chybějící část financí a stavební práce mohou začít. Vím, že je Bangladéš pomyslně daleko, ale podívejte se, kolik z nás má ve skříni oblečení „Made in Bangladesh“. Naučíme-li děti v jednom z nejchudších států světa číst, psát a počítat, změníme velmi pozitivně jejich životy. Neměly tolik štěstí jako my. To ale neznamená, že si naši pomoc nezaslouží.

Moderujete společenské akce v několika jazycích a jste úspěšnou manažerkou v oboru marketingu a PR. Kam povede vaše další cesta? Kde byste se chtěla vidět třeba za pět let?

Děkuji za milá slova. Vážím si toho, že jsem ve své kariéře dosáhla více, než o čem jsem kdy snila. V posledním roce mnoho práce na moderování akcí kvůli koronaviru nebylo, eventy a odborná setkání se hodně začala přesouvat do online prostoru, což byla z počátku výzva, ale po těch měsících to není nic neobvyklého, moderovat online. V práci moderátorky bych ráda pokračovala, cizí jazyky i komunikace mě baví a je to směr, kterému se chci věnovat i nadále. Současně jsem se však začala poměrně intenzivně věnovat koučinku a mentoringu. Pomáhat lidem objevovat svůj potenciál, pracovat s ním, věřit si… Opět to souvisí s pozitivním ovlivňováním životů druhých. Takže pominu-li ty plány největší, kdy se s partnerem bavíme o větších životních krocích a rodinném životě, tak kromě toho, že bych ráda za pět let měla děti a spokojený rodinný život, dokážu si představit, že při tom moderuji a pomáhám druhým s osobním rozvojem, překonáváním jejich pomyslných limitů a objevováním jejich skutečného potenciálu.

Za poslední rok utrpěla česká kultura v důsledku koronaviru hluboké rány. Jak vnímáte tuto situaci? Co pro vás znamená kultura?

Kultura je důležitou součástí vzdělání člověka. Kultura je však nejen vzdělání, ale i odpočinek a zábava. Poslední rok byl pro kulturní události opravdu těžký, nikdo by si nikdy nedokázal představit, že se něco takového může stát, je to smutné. Miluji hudbu, koncerty, ať už ty velké světových hvězd, nebo komorní v příjemné atmosféře menších klubů. Takže člověk pocítí, že najednou mu v životě něco chybí, a o to víc se na to nyní těší.