Snímky mobilem mi slouží především jako zápisník

Rozhovor s Janem Šibíkem nejen o fotografování mobilem
Jan šibík, rozhovor, fotograf, Czech Press Photo, magazín KULT* Brno
Umění
Nejúspěšnější fotograf dvacetiletí v soutěži CZECH PRESS PHOTO.

Jan Šibík začal fotografovat reportáže v roce 1987 pro Mladý svět (odtud krátce odešel do časopisu Vlasta), aby v roce 1993 na dvacet let zakotvil v časopisu Reflex. Pro něj fotil především válečné konflikty či přírodní katastrofy, ale například také pohřeb Jana Pavla II. nebo Severní Koreu.
Dnes je „na volné noze“ a s různými časopisy jen spolupracuje. Jeho hlavní činností se však stalo pořádání workshopů, v nichž předává své letité zkušenosti všem, kteří o to projeví zájem. Náš rozhovor na úvod otevřel větou: „Ptejte se, na co chcete.“

Proč fotografické workshopy?

Protože jsem odchodem z Reflexu přestal mít pravidelný příjem. A  protože jsem workshopy organizoval v  omezené míře ještě v  Reflexu, začal jsem je dělat na plný úvazek. Samozřejmě, že bych raději dělal dál fotoreportéra v časopisu, ale zájem o  tenhle typ žurnalistiky je nyní v obrovské krizi a rok od roku je to horší. Jednou z  cest, kde můžu zužitkovat léta praxe, jsou právě workshopy. Dnes je navíc mezi veřejností o  fotografování obrovský zájem. Lidé se totiž masově prezentují především na sociálních sítích a jsou rádi, pokud můžou mít i  hezké snímky. Druhou částí mých dnešních příjmů je vydávání knih.

Také čtěte
Dalibor Balut Sheila vandr, putování na koni, dělám jen to, co mě baví, magazín KULT* Brno
Vyprávění Dalibora Baluta o tom, jaké to je cestovat na koni nebo pěšky po Evropě a plnit si sen.

Ke knihám se ještě dostaneme, ale… člověk by čekal, že se o Jana Šibíka strhne rvačka!

Tak, nějaké nabídky jsem tehdy měl, ale nic masového to nebylo. Těch míst, kde by potřebovali nebo chtěli fotografa, je totiž hrozně málo a pořád jich ubývá. Dnes se naprostá většina časopisů i  serverů spokojí se snímky z  agentur, které nejen že vám nabízejí fotky v  podstatě už v  průběhu nějaké události, ale navíc za zlomek ceny, kterou by jinak stála práce, a hlavně cesta vlastního fotografa.

No dobře, ale fotograf vašeho jména…

Já bych to tak nezveličoval. Víte, dobrých fotografů je opravdu hodně, ale míst, kde by nalezli uplatnění, je málo. A to se bavíme o celém světě! Možná byste se divil, kolik kvalitních fotografů zvučných jmen je na tom podobně jako já, že jako hlavní zdroj příjmů mají workshopy.

Jan šibík, rozhovor, fotograf, Czech Press Photo, magazín KULT* Brno
Jan Šibík dnes především pořádá workshopy, při nichž předává lidem mnohaleté zkušenosti jak správně fotit.

To pak učíte fotit třeba i úplné začátečníky?

Ano. Nejmladším z  nich bylo jedenáct let a nejstarší byla pětasedmdesátiletá paní. A já přitom musím zvládnout učit všechny věkové kategorie. Jednak jsem se naučil být asertivní, a jsem také dost výřečný. Navíc vždy, když průběžně hodnotím jejich snímky, snažím se i na těch nepovedených najít něco pozitivního. Tím jim zároveň prostřednictvím jejich vlastní práce ukazuji cestu, jak se dál zlepšovat. Také vím, že lidi nemůžu zahltit tisícem a  jednou radou. Obvykle vybírám asi pět těch nejpodstatnějších pravidel a ty se jim snažím názorně ukázat. A přestože si lidé na mém workshopu zapamatují jen tři z nich, jejich focení se zlepší. Ať už mají v ruce digitál, nebo mobil.

Základním pravidlem fotografů profesionálů je mít přístroj dokonale pod kontrolou. Co platí pro focení s mobilním telefonem?

To stejné. Dnes jsou foťáky v mobilních telefonech čím dál komplikovanější a  mají spousty různých nastavení. Proto na úplném začátku všem radím, jakých funkcí si ve svém mobilu mají všímat především, aby se je naučili dobře ovládat. Přitom zvláště ženy mají tendenci technickou stránku věci podceňovat. Jednou z  klíčových rad, které lidem také dávám, je, aby se naučili fotit mobilem jednou rukou. Získají tím totiž mnohem větší rádius, než když drží telefon oběma rukama a  otáčejí se celým tělem. Navíc vypadají méně nápadně, což se hodí především při fotografování lidí. Pokud totiž chcete fotografovat lidi, měl byste jít co nejblíž, protože to zajímavé je ve tváři.

Pominu-li snímky, které používáte pro prezentaci na internetu, dokázal byste vyhodnotit, v jakém poměru mobil : aparát dnes fotíte?

Jednoznačně víc zrcadlovkou nebo bezzrcadlovkou. Respektive, všechny důležité, pracovní věci fotím foťákem a snímky mobilem mi slouží především jako zápisník. I když jsem byl překvapen, kolik výborných i  zahraničních fotografů čím dál častěji sáhne k mobilu a udělá s ním opravdu dobrou fotku. Ale máte pravdu, mezi veřejností se tento trend pomalu, ale jistě obrací. Focení mobilem jsem z počátku bral spíš jako okrajovou záležitost, ale dnes těchto workshopů pořádám víc než na klasický digitál.

Také čtěte
Cestovatel Jiří Kolbaba, známý svými diashow. Magazín KULT* Brno
Jako správný cestovatel-profesionál stráví Jiří Kolbaba většinu roku na cestách. Když už zavítá domů...

Teď jedna otázka z praxe – přiznám se, že se sám často peru s tím, zda mobilem fotit, nebo spíš příležitostně pořídit krátké video, které přece jen přenese víc atmosféry. Jak to máte vy?

Já mám sice moc rád dokumentární filmy, ale při své práci jen fotím, protože fotografie vám takzvaně neuteče. Z dokumentu vám zůstane dojem, ale fotka stojí. A buď obstojí, nebo ne. Je neoddiskutovatelná. Bohužel, i ty největší tiskové agentury své fotografy v současnosti nutí, aby zároveň s fotkou natočili i  krátké video. Jenže oni jsou z  toho vyloženě nešťastní, protože mezi natáčením videa a  focením musíte úplně „přepnout“. Já sám bych takhle pracovat nemohl, protože bych se neskutečně stresoval, že mi uniká zajímavá fotka.

Další problém mnohdy vzniká na dovolené nebo na výletě, kdy „za chůze“ není moc času zabývat se hledáním toho správného pohledu. Jak takové situace řešíte vy?

Nemám to tak, protože tohle nedokážu oddělit. Já nemám žádný čas, v němž by fotografování nehrálo roli. Myslím si ale, že tohle není otázka jedné fotky, ale spíš celkového uvažování. Třeba když jdeme dejme tomu na výlet, tak rovnou mířím tam, kde vím, že pořídím zajímavé záběry, a  také jim následně věnuji čas. I  když tohle by mělo platit obecně. Pokud fotka stojí za to a  chcete snímkem zaujmout, vyplatí se mu ten čas věnovat.

Vrátím se k vašim knihám. Na webových stránkách máte uvedeno, že Jan Šibík 1989, k listopadovým událostem v Československu, je vaší nejúspěšnější knihou. Je to tím, že jde o domácí téma?

Tuhle knihu jsem vydával k 30. výročí listopadu ’89, mimo jiné i proto, že se jednalo o období, které za poslední dobu nejvýznamněji pozitivně ovlivnilo naše životy. Sice to byly archivní snímky, takže nešlo, na rozdíl od Jara 2020, o  aktuální událost, ale pro mě samotného to bylo období nesmírně důležité, protože jsme se zbavili bolševika. Dnes vidím, že je na tom spousta lidí zřejmě podobně, protože kniha měla už třetí dotisk. To se mi ještě u žádné knihy nestalo. Přitom náklad byl vždy 1 500 kusů.

Jan šibík, rozhovor, fotograf, Czech Press Photo, magazín KULT* Brno
Jan Šibík je mimo jiné autorem několika samostatných, tematických, fotografických publikací.

Proč se vaše knihy dají koupit jen na vašem e-shopu?

Je v tom určitá exkluzivita, ale hlavně si knihy vydávám sám a  živí mě. Víte, pokud se vaše kniha v  knihkupectví dejme tomu do půl roku neprodá, tak vás knihkupci nutí výrazně snížit cenu, aby se titul rychle vyprodal a uvolnil tak místo dalším. Třeba Stories, jejíž náklad byl dva tisíce kusů, se prodávala asi osm let. To byla také poslední kniha, kterou jsem v knihkupectvích nabízel.

Vaše knihy jsou, pravda, jiný level, ale i tak si dnes každý může vydat vlastní fotoknihu. Člověk však při jejich tvorbě mnohdy narazí na řadu otázek. Například zda sázet snímky časově, nebo tematicky.

Řekl bych, že tohle je asi věc každého autora. Ale jestli chcete poradit, pak z  mého pohledu je lepší méně fotek na stránku. Pamatujte si, že čím je fotka větší, tím výraznější dojem z ní máte.

KULT* je především kulturní magazín, proto mi to nedá, abych poslední otázkou nezamířil do této oblasti. Jaký druh kultury vyhledává Jan Šibík?

Mám rád především výtvarné umění a  hudbu. Hlavně 60. léta. Například Boba Dylana, Rolling Stones nebo Janis Joplin. Z  českých asi nejvíc Hanu Hegerovou a Karla Kryla. Při cestách světem, pokud mám čas na její pozorování, si také hodně všímám architektury a fascinují mě mosty

Jan šibík, rozhovor, fotograf, Czech Press Photo, magazín KULT* Brno
www.sibik.cz
Jan šibík, rozhovor, fotograf, Czech Press Photo, magazín KULT* Brno
Jan Šibík (*1963)

je fotograf samouk, ale na lidové škole umění navštěvoval profesora FAMU Jána Šmoka. Po absolvování gymnázia pracoval jako dělník na stavbě pražského metra, pak působil jako asistent kamery v Československé televizi. Od roku 1987 fotografoval pro časopisy Mladý svět nebo Vlasta. V roce 1992, přešel na dvacet let do časopisu Reflex, kde se vypracoval až na pozici vedoucího v grafickém oddělení. Dnes působí jako fotograf na volné noze a pořádá i fotografické workshopy. V roce 2015 obdržel ocenění pro nejúspěšnějšího autora za 20 let soutěže Czech Press Photo.

www.sibik.cz

Celoroční předplatné magazínu KULTINO* Brno

Roční předplatné

4x do roka do vaší poštovní a e-mailové schránky

Mohlo by vás zajímat

Top
Rozhovor
Festival
Letošní festival Meeting Brno nese motto „od traumatu k naději“...
Top
Rozhovor
Byznys
Letní festivaly nebo sportovní akce si jen těžko umíme představit bez...
Top
Rozhovor
Hudba
Do Tišnova se po šestileté pauze vrací oblíbený festival Hudbou pro...
Rozhovor
Bydlení
Chystáte se na novou kuchyň, obývák nebo rovnou na celý nový domov...