Žákův Tleskač spíš jen vyzdvihuje Foglarovy kvality

S každým dalším pokusem „navázat“ na Foglarovo dílo se jako čtenář, respektive dospělý čtenář, zase a znovu utvrzuji v tom, jak výjimečným autorem Foglar byl. Nejen že dokázal své čtenáře zaujmout, ba dokonce strhnout poutavým příběhem, ale zároveň je stihl mimoděk i vychovávat a v neposlední řadě dokonce motivovat. To je všechno hodně důležité. Na první pohled jednoduchou, skoro až banální zápletku totiž nezřídka rozvinul barvitým, často epickým vyprávěním, mnohdy v podstatě na minimálním prostoru. Přitom o realističnosti příběhu i dospělý čtenář ani na chvíli nepochybuje.

Také čtěte

Poprvé do Stínadel

Recenze prvního dílu stínadelské trilogie s ilustracemi Jiřího Gruse

David Jan Žák není v českém literárním světě žádným nováčkem, přesto jeho dílo není v širším povědomí mezi čtenáři až tak známé. Možná i proto, že tento básník, prozaik i novinář dosud vydal více básnických sbírek než prozaických děl. Jeho podmanivé zpracování osudů legendárního šumavského převaděče – agenta chodce Josefa Hasila se však dočkalo jak knižní, tak rozhlasové podoby. A musím uznat, že obě stojí za pozornost. Po Králi Šumavy se svojí tvorbou přesunul do oblasti literatury pro starší mládež, kde postupně vytvořil hned celou sérii nazvanou Tromby. Za její úvodní díl získal dokonce výroční cenu nakladatelství Albatros pro rok 2019.

Bohužel, i kniha Tleskač spadá podle mého do kategorie pro starší mládež, přestože ji nakladatel doporučuje dětem již od 10 let. Má jít přitom o jakýsi „návrh“ Stínadelského prequelu, kdy se děj odehrává před Záhadou hlavolamu. Nejspíš i proto je titul označen slovy „tajemné vyprávění“. Sám bych jej však definoval spíš slovem „temné vyprávění“.

Jistě, určitá ponurost a napětí provází prakticky celou originální Stínadelskou trilogii, kdy se děj odehrává zpravidla za soumraku nebo za dlouhých večerů. Ale to je spíš atmosféra, jakou Foglar udržuje čtenáře pouze v lehkém napětí. Zejména proto, že zde děti čelí svým vrstevníkům. U Žáka je zarážející také to, že přestože je Tleskač uvozen slovy „z foglarovského světa“, obsahuje i vulgarismy. V té souvislosti mě napadá, zda neměl Albatros, jako nakladatelství dětské knihy, tyto výrazy přinejmenším korigovat. Přestože se jedná o autorskou licenci. Jinak řečeno; chápu, že například slovo jako ha*zl je běžnou součástí dnešní mluvy (otázkou, zda se používalo už tehdy), ale v knihách pro děti, které navíc odkazují na Foglarovy romány, by použito být nemělo.

Také čtěte

Stínadla tajemství zbavená

Recenze druhého dílu stínadelské trilogie Jaroslava Foglara

V tomto kontextu (a nejen v tomto) také úplně nechápu slova pana Žáka z rozhovoru pro Český rozhlas, že když psal svoji verzi Tleskačova dětství, cítil se, jako by mu Foglar „koukal přes rameno“. Žákův styl je přitom spíš těžkopádný, až hrubý. Například Robert Komour se nesměje, ale expresivně chechtá. Chápu, že v Tleskačovi jde o syrové vyprávění z nehostinného prostředí sirotčince na začátku minulého století, ale … že bych knihu s klidem dal do ruky dětem, pro které psal Foglar především? Snad lze pro děti psát i jinak.

Suma sumárum, Žákova Tleskače, podobně jako další dosavadní rádoby-foglarovské pokračovatele mohu akceptovat pouze jako samostatný spisek, a to ještě s přimhouřenýma očima. Z mého pohledu totiž s posvěcením majitelů autorských práv spíš jen parazituje na legendě, kterou Foglar vytvořil. A pokud bude Tleskač přece jen čtenáře motivovat, aby sáhli po Záhadě hlavolamu, pak budou buď znechuceni její náhlou a přílišnou uhlazeností, anebo naopak zaskočeni rozdílností úrovně. Záleží na vkusu.

Abychom si rozuměli – ono je normální, naváže-li autor na jiného autora, ale je vidět, že psát na téma Foglarových knih je přece jen o dost obtížnější, než jak to na první pohled vypadá. Námětem i podáním. Ale možná jsem jen příliš kritický, protože určitá rozvolněnost současného pojetí „foglarovek“ slaví u dnešních čtenářů úspěchy. Nakladatelství totiž vydalo Tleskačův dotisk.